pondělí 21. října 2013

Oxferoig


***EXPERIMENTÁTOR MIMOZEMSKÉHO VÝTVARNA A KAKOFONIÍ MFRA OXFEROIG TÉŽ SAMOTÁŘSKÝ PODIVÍN A PRUDIVÍN KROUŽÍCÍ NEUSTÁLE V INDUSTRIÁLNÍM VÝKYVNÍKU***


Oxferoig, nebo též Mfra Oxferoig o své hudbě mluví jako o kakofonii, nebo o “apokalyptických zvucích” z “domácího šumstudia”. Šumstudio se nachází v panelovém bytě kdesi v Jičíně. Oxferoig je aktivní nejen jako domácí hudebník, ale též jako originální výtvarník, což je oblíbená kombinace, viz. například Petr Válek aka Der Marebrechst. 

Několik kratších Oxferoigových skladeb si lze poslechnout na jeho Bandzonovém profilu:
http://bandzone.cz/oxferoig

Skladby mají specificky zašuměný, chlupatý zvuk a z veškeré hudby zmíněné na tomto blogu jsou zcela jistě nejtvrdší. Noise, noiscore, prapodivný domácí breakcore a podivuhodné distortionové třeštění nebo samohrajkové balábile, někdy dokonce vyšperkované deklamací různých textů.
Další zhruba minutové úryvky si lze vyposlechnout na Oxferoigově oficiálním webu, kde je také možno celé skladby stáhnout pravým kliknutím na název skladby (například Nastavení katastrofického spínače, či Monotónní blombotefrózní poustevník).
http://mfra-oxferoig.sweb.cz/zvuk.htm

Na těchto samých stránkách je možno se proklikat i k páně Oxferoigovým obrazům, z nichž některé jsou ke koupi, jak také inzeruje. Můžete se stát i jeho mecenášem, či sběratelem jeho obrazů.
Přestože se mi nepodařilo se s autorem přímo spojit, tak nějak předpokládám, že Oxferoigova domácí diskografie bude jistě dosahovat úctyhodného počtu. Zůstává ale před světem dobře skryta v domácím panelákovém studiu, přeplněném obrazy a plastikami. 


Posluchačova zvědavost však přece jen může být ukojena, neboť Oxferoigův domácí svět naštěstí zachytil Vojtěch Kupčík v krátkém videodokumentu.




sobota 19. října 2013

Krokodil


“Krokodil si hraje někdy sám a někdy s někým jiným. Hraje si divně.Nedá se to poslouchat na půl ucha.“



Zdeněk Dudka řečený Krokodil pochází z Jeseníků, podstatnou část svého života však prožil v Dubé na českolipsku, kde provozoval domácí zvukové studio Komora (a s ním spojenou stejnojmennou studiovou skupinu) a spoluzaložil Podbezdězský spolek intelektuální, poetický a okrašlovací (http://www.pspolek.cz/). Poté na čas přesídlil do Kolína, kde uvedl v život hudební projekt Pokojíček. Hrál jazz, pokoušel se o sestavení alternativního bigbandu, ale ponejvíce se sám doma věnoval skládání rozsáhlejších kompozic vyšperkovaných rozličnými polyrytmy či mikrotonalitou. Krokodil není žádný troškař, ale činorodá osobnost, a v jistém smyslu snad i megaloman, jak zjistíte ze stopáže jednotlivých skladeb (Ktáci, Číslo 2). Hudebně nezapře své kořeny v tom nejtradičnějším českém undergroundu, zejména v období “komponovaných pořadů” (Extempore, MCH band..). Jeho skladby jsou napsané a hudebníci je musí “nastudovat”, což přináší mnohé problémy a často končí předčasným koncem projektu. O Krokodilově silné vůli svědčí nicméně to, že se některé jeho skladby opravdu podařilo živě provést a zaznamenat. Skladba Ktáci s mikrotonálními ornamenty a prozpěvovanými pasážemi zní opravdu jako cosi z jiného času.



Další náročnější věc - “polyrytmická, polytonální sonáta (koncert) pro flétnu a rockovou kapelu” - je z repertoáru kolínského projektu Pokojíček. Ve videu k vidění dokonce její notový záznam. (Notové záznamy různých Krokodilových skladeb lze také stáhnout na jeho “hlavním” webu: http://www.krokodilovo.cz/



Rozhovor s Krokodilem v Českolipském kulturním měsíčníku z roku 2009:
http://www.i-lipa.cz/rozhovory/zdenek-dudka-krokodil


Krokodilův profil na Bandzonu:  http://bandzone.cz/krokodil


Michaal Mays




Tajuplný Michaal Mays se čas od času vynoří, aby zabouřil na svoji soustavu klávesových nástrojů. Naposledy jsme ho při tom nahráli během jednoho večera série Wakushoppu. V souvislosti s tím se mi Michaala podařilo i trochu vyzpovídat.

Zde k poslechu audio z 5.března 2013.



Zde záznam celého večera série Wakushoppu:
http://www.wakushoppu.com/search/label/Michal%20Mays

Skladba Ticho buď ze sampleru magazínu HIS Voice je ke slyšení zde:
https://myspace.com/hisvoicemagazine/music/album/ticho-bud-michaal-mays-3330839


ROZHOVOR

Z toho mála co jsem od tebe slyšel, mám pocit, že to co děláš, jde dokonale proti proudu. Cítíš se být na něco napojen, nebo něčím inspirován? Myslím, že se moc nespletu, když budu hledat tvou hlavní inspiraci někde v období, kdy se hrála kosmische musik a Popol Vuh skládali Werneru Herzogovi hudbu k filmu Aguirre. Nebo je to ještě složitější? 

Láká mně to říci, že je to takhle jednoduchý, ale není. Jako klasicky školený klavírista jsem v průběhu svých mladých let o “jiné“ hudbě moc nevěděl. Na klavír jsem začal  v pěti letech a naši si nejspíše mysleli, že ze mě udělají koncertního umělce. Takže jsem dřel na klavír, ale bez jakéhokoliv “tušení souvislostí“. Někdy v letech 70 – 72 jsem se večer hrabal v rádiu a naladil náhodou nějakou českou stanici – už fakt nevím, co to bylo. Dávali tam hudbu, která byla “úplně jiná“ než jsem do té doby slýchával. Po skončení skladby řekli autora – Stockhausen. Teď už fakt nevím, co to bylo, snad Kontakte, nebo nějaká podobná “elektronische musik“. Člověk byl odkázán pouze na rádio, takže pak jsem již dlouho nic podobného neslyšel. Cca o rok později jsem si dovolil nahrát na otcův magneťák Tesla B3 od kámoše Black Sabbath – Sabotage, kde skladba Supertzar byla pro mě bombou ! Omílal jsem tu desku snad měsíc, než jsem si sehnal ELP – Trilogy, pak Yes – Close To The Edge, Wakemana – Six Wives atd. Byly to věci, po kterých jsem žíznil, ale které téměř nešlo sehnat (možná to bylo i tím, že jsem vyrůstal v malém městě a ještě za komančů). Později jsem se dostal k v licenci vydané Apocalypse od Mahavishnu Orchestra a to bylo skutečné zjevení. Dodnes je považuji za jedno z nejlepších uskupení hudební historie vůbec. No a vše toto jsme chtěli taky hrát, na což ale nebyli ani nástroje a často ani lidi. Takže se to řešilo “domáckými“ produkcemi, často pouze v duetech. Pak později to již byly různá seskupení a kapely s rockovým a jazzrockovým repertoárem, včetně někdy povinné produkce z československého repertoáru. Takže začátky myslím jako u většiny muzikantů – rockové. A když pak člověk, jenž to myslí s hudbou vážně, přemýšlí co dál, může až do ekvilibristických poloh dotáhnout technickou dokonalost, může pouze jenom tak hrát celý život “to samý“ (a neříkám, že špatně), anebo může “cestovat do jiných krajů“. Zvolil jsem tuto možnost. A aby z mého e-mailu nakonec nebyla monografie, tak již pouze pár větami. Dostal jsem se k poslechu Stockhausena, Xenakise, Test Dept, Residents, Fred Frith, Elliott Sharp, Sergej Kuryokhin, Art Zoyd, Supersilent, AMM, Biota (myslím, že dodnes nedoceněné uskupení), John Cage, DDAA, Heiner Goebbels, Pierre Henry, Henry Kaiser, Kronos a Arditti, Bob Ostertag, Piazzolla, Organum, Steve Reich, Frederic Rzewski, John Zorn, Yoshihide Otomo, La Monte Young etc. etc. etc. Vždy mě fascinovala práce se zvukem, takže můj obdiv patří i zvukovým čarodějům taky Dhomont, Harrison, Normandeau, Parmegiani, Ferrari, Kientzy, Barrett etc. vtěsnaných do škatulky elektroakustická hudba. Ale abych nelétal jenom po světe tak mnoho mi dal Daniel Forró (v Čechách absolutně nedoceněný člověk), hodně jsem poslouchal Chadimu, výborné jsou věci Michala Rataje, Petra Grahama, Michala Košuta a zase dám etc., protože toho všeho dobrého je hrozně moc a už je to mnoho let nesledovatelné.
A co se týče Tvého dotazu na inspiraci, tak nesmím zapomenout i na “nehudební“ oblasti, jako je poezie (fantastičtí Ferlinghetti, Ginsberg, Corso, Krchovský …), film (Greenaway, Jarman, Švankmajer …), výtvarníci (nemůžu se “nabažit“ starých obrazů např. Yvese Tanguye, ani nových např. Glenna Browna), performeři, tvůrci nových hudebních nástrojů (Ghazala, Reichel, Buchla, Partch, Hutchins, Panhuysen …) a tak různě. Prostě věci, které mi něco řeknou, aniž bych často věděl co se mi na nich líbí a proč. Nikdy jsem se tímto hlouběji nezabýval, ale myslím, že to má hodně společného se založením člověka. A jestli tyto věci na Tebe působí (jakože na mně ano), tak logicky se to musí někde projevit – třeba i v hudební tvorbě, ale i v povaze, náboženství, světonázoru, ale na to by Ti asi nejlépe odpověděli lidé z jiných vědních oborů.
Jestli jsem na něco napojen? Nevím, nepřemýšlím o tom. Faktem je, že často mně napadají věci, které nemají pragmatický podklad a původ, prostě jenom tak to přijde. A jestli se to pak podaří udělat, je to hezký. A teď už alles a k dalšímu dotazu.

Nahráváš si svou hudbu sám?
Od jistého času ano. Je to způsobeno jednak tím, že Ti do toho nikdo nekecá a uděláš si vše po svém – výborně nebo blbě, ale po svém. Nikdo Ti neříká, co tam máš dát, jak to má být dlouhý, co to má vyjadřovat a spousty podobných rozumů. Hudba mně živila akorát pár měsíců v začátcích, teď mně neživí a myslím, že nikdy živit nebude. Vydělávám si na živobytí jinak a tak muzika může být pouze koníčkem, i když velice silným a časově žravým !

Jaký je další osud tvé hudby? Dostane se mezi lidi, třeba mezi tvé přátele?
Byly doby, kdy jsem alespoň sporadicky své věci předváděl v klubech, nebo na soukromých akcích, teď již téměř na bodě mrazu. Nemám tu potřebu všechno “tahat ven“. K přátelům se některé věci dostanou, občas něco pošlu někam na soutěž (i když je to hrůza si jenom představit, že někdo o hudbě rozhoduje v pořadí). “Žánrově“ se jedná a velice různorodé věci – od písniček s doprovodem klavíru, nebo kytary, přes jednodušší komponované věci, skladby rockové, elektroakustické a jejich různá spojení až po zvukové manipulace. Co se počtu týče, nikdo jsem je nepočítal, ale odhaduji to tak na 500 věcí, povětšinou “nějak“ nahraných. Nějak znamená, že ne vždy je výsledek dle mých představ, protože doma máš samozřejmě spousty (zejména technických) omezení a musíš do kompromisu. Např. smyčcový kvartet musím nahrávat postupně “bez smyčců“ a vše simulovat – různě. Samply, zvuky, glissanda, vibráta atd. Klávesy a elektronika udělaly za posledních 50 let neskutečný skok, ale jestli má být někde akustických nástroj, tak každá jeho simulace je marná. Ani ten klavír (a ten si myslím, že je ještě nejblíže skutečnosti), který reprezentují gigabyty samplů a matematické modelování průběhu zvuku a dozvuku není ještě schopen stoprocentně nahradit jeho akustickou předlohu. A to se bavím jenom o běžném hraní, nemluvě o různých možných experimentech hry (preparace, klastry atd.)

Máš vůbec ambici vystupovat na veřejnosti, nebo je pro tebe lepší zůstat ukryt a hudba je pro tebe spíše soukromou radostí?

Nepřemýšlí teď o tom. Když jsem před lety potkal bývalého spoluhráče na bicí z kapely, tak se mně zeptal jestli a kde hraju. Popsal jsem mu v jedné věte co je mým současným hudebním záběrem a odpověděl mi: “Víš, když někomu jednou tleskali, chce to slyšet dál“. Přemýšlel jsem o tom, že u někoho to tak může být a že potlesk málokomu udělá špatně. Ten člověk hraje to, co před 30 lety a snaží se tím živit – takže každému co jeho jest.
Ukryt nepotřebuji být, jsem (myslím) poměrně komunikativní člověk a věnovat hodiny práce, nápadů, důvtipu a nevím ještě čeho, abych se zviditelnil, nemám zapotřebí. A jestli se mi něco povede? No tak mám samozřejmě radost ! A jestli mně něco nevyjde ? No tak samozřejmě nadávám, ale jiné konsekvence to nemá. Taky jsem v minulosti psal různé hudební recenze (v období časopisu Ticho), ale je TOLIK a TOLIK různých pohledů na jednu a tutéž věc, že jsem upustil od toho ten můj prezentovat.

Řekni mi něco o svém vybavení. Proč hraješ na to na co hraješ? Jaký je tvůj vztah k technice a hudebním nástrojům/přístrojům?
Jak jsem psal v předchozím odstavci, ideální stav je mít pokoj plný kvalitních akustických nástrojů, umět na většinu alespoň trochu hrát a v druhém mít to vše elektronické, včetně nahrávání a masteringu. Vývojem počítačů je klasické nahrávací železo již v kytkách a zbývá již pouze obdivovat např. poslední nahrávky Acid Mothers Temple a jejich snahu čistě analogového nahrávání. V době nepřeberného množství možnosti editace věc vskutku mistrovská. Ale abych se vrátil k Tvé otázce s vybavením: vychází to z toho, že jsem původem klavírista. Musím z něčeho taky žít, takže postupem doby využívám tyto mašinky: master Roland RD-700SX, Yamaha SY-99, Korg R3, Emu ESi 32, Boss GT-Pro, KaossPad KP3+ a Cubase 4, kytary elektriky Stratocastra a starou Jolanu a akustiku Epiphone. Občas nějaké další serepetičky, jako citera, flétny, dětská harfa, harmonika etc... V každém z těch el. nástrojů jsou desetitisíce možných zvukových a editačních kombinací a že je nikdy všechny neuslyším mě až děsí. Samozřejmě že nástroje již samy o sobě mají v sobě tisíce zvuků a nastavení, ale často jsem si vyráběl zvuky sám, abych nebyl závislý “na továrně“. Byly doby, kdy jsem dělal jeden zvuk několik hodin, výsledek neuspokojivý a druhý den jsem ho dodělával. Přiznám, že je to již minulostí, protože času je šíleně málo. Stejně, jak je již minulostí každodenní “cvičení“. A co se týče nástrojů, nevěřil bys, kolik zajímavých zvukových možností najde člověk v kuchyni, nemluvě o jejich nahrání do complu a editaci !!!

Privatcore


Že existuje kazeta s nahrávkou Privatcore, jsem věděl a tohle vědění stálo vlastně na začátku vzniku tohoto blogu. Jako štěpný materiál pro začátek jsem se hodlal opřít právě o nahrávku Privatcore a domácí díla Míry Kresla. Míra všechno vyhodil a dal se na dráhu hospodského harmonikáře a kazeta projektu Privatcore se také ztratila někde v nenávratnu. Asi po dvou letech hledání se mi podařilo najít jí v nějakých bednách se starými kazetami. A hle! To co v mé fantazii vykvetlo do epických rozměrů, je vlastně poměrně krátká nahrávka, řeklo by se EP.
Aktéry nahrávání byli čtenářům tohoto blogu známý Vilém Buček alias Bík, Luboš Kučera aka Leba von Kýčera a Pavel Krchov, jako host (podle vlastních slov hrající vlastně jen na plechovku a víčko od fixy). Mám sice podezření, že působil také trochu jako “producent” nahrávky, ale to už se asi nikdy nedozvíme, jelikož to jedno podzimní odpoledne roku přibližně 1990 se definitivně propadlo v zapomnění.
Další velkorysé projekty nerozlučné dvojice Bík/Leba nestačily ani upadnout v zapomenutí, většinou se prostě ani neuskutečnily.
Tak nezbývá si představit, jak by asi vypadala plánovaná akademie Kuč-Buč umění, což byla jediná akademie, na které jsem měl kdy zájem působit jako pedagog.

Nahrávka k poslechu a stažení na adrese: https://archive.org/details/Privatcore


Několik fotografií  obou hlavních protagonistů nahrávky.

    Bík


Leba








úterý 30. července 2013

Pařanské songy



Nedávno se ke mě dostala kolekce neobvyklých skladeb pod souhrnným názvem Pařanské songy, spolu s informací, že jejich autor, vystupující pod přezdívkou Mr.Holub před jejich poslechem varuje, tak jako se varuje před kouřením. Varování tedy posílám dál. Podle vlastní zkušenosti ale musím dodat, že na první poslech škodí zcela jistě méně než kouření. Ovšem kontakt s neznámou subkulturou může být pro nepřipraveného posluchače určitým šokem. Takže se připojuji ne snad přímo k varování, ale určitě k obezřetnosti, jaká je nutná při setkání s neznámou kulturou.

Skladby stahujte ZDE
 (celý soubor má jen 15 MB)


Pár slov ke vzniku skladeb od samotného autora:
Začal jsem v roce 1996 coby šestnactiletý student. Téměř všechny skladby vznikly v letech 1996 az 1999. Jednotlivé výtvory jsem zveřejňoval jako "Pařanské songy". Obvykle mají za téma prostředí počítačů, respektive počítačových her. Skladby obsahují můj zpěv. Nahráváni vlastního zpěvu bylo v 90. letech velmi obtížné, protože se muselo provádět po kouskách a pak vkládat, podle čehož to celé zní. Zpěv není v těchto skladbách typický, obvykle se jedná o instrumentálnií skladby v prakticky všech myslitelných žánrech. Pro první skladby jsem navíc použil na samplování zpěvu sluchátko místo mikrofonu, který jsem ještě neměl. Samply jsem navíc nahrával, aniž bych skladbu zároveň slyšel v extra programu a poté jsem tyto samply "napasoval" na melodii, kterou jsem vytvořil v trackeru.
V 90. letech jsem uploadoval své skladby na tzv. BBS servery (servery, ke kterým se mohli uživatelé připojit přes telefonní linky a posílat si e-maily, chatovat a stahovat/uploadovat soubory). S tehdejším připojením byl například1MB  na stažení opravdu hodně a protože samply zpěvu velikost dost zvětšovaly, nahrával jsem je frekvencí 12kHz 8bit mono, aby to tolik nezabíralo.
Skladby jsou fe formatu hudebnich modulů, jejichž struktura je je popsána například zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Module_file

Wikipedii na toto téma kupodivu schází česká stránka, o modulech, nebo trackované hudbě se lze dočíst zde:
http://musicserver.cz/clanek/1650/Tvorime-hudbu-na-pocitaci-3/
Vážnějším zájemcům pak doporučuji ke čtení kvalitní práci Tomáše Vtípila zde:
http://is.muni.cz/th/64374/ff_b/

Skladby jsou ve formáty .s3m nebo .it a jejich autor trvá na tom, aby v tomto formátu také zůstaly. Což znamená, že skladby je nutno nejprve stáhnout a naistalovat k nim odpovídající přehrávač. Takový vhodný přehrávač lze podle Mr.Holuba stáhnout zde: http://support.xmplay.com/

Pokud skladbu otevřete v odpovídajícím přehrávači, můžete si zobrazit seznam samplů nebo message page, kde jsou obvykle napsána nejaká sdělení. Pokud se vám nechce instalovat další software do počítače, soubory lze přehrát i ve VLC, ovšem bez zmíněných dalších možností.


Pro zájemce o hlubší pátrání v této oblasti, Mr.Holub doporučuje prozkoumat celý ftp.modland.com a www.modarchive.com, kde jsou skladby v těchto a příbuzných formátech (tisíce skladeb od mnoha autorů).

pátek 12. července 2013

Samčo, brat dážďoviek




Ja sa robím, že som kapela.
                                    Samčo, brat dážďoviek

Samuel Szabó aka Samčo, brat dážďoviek (nebo také Samuelko lenivý, Samčo z odtemnenej izby, Samčo rozpľasnuty atd..) svou hudbou pokouší hranice potrhlosti jistě naprosto vědomě. Kromě svých četných aliasů vystupuje i v dalších skupinách a projektech (Vyschlí sysli, tISKA, Death-Jazz Trio, Vzorodev, Qbasic Orchestra, Pentagramček), z nichž některé jsou kromě Samča tvořené i dalšími neimaginárními osobnostmi.

Pokud máte dost času, můžete zahájit putování po Samuelových projektech třeba ZDE




Samčova biografie je stručná: “Narodil som sa v roku 1988. V roku 1998 som oslávil desať rokov. V roku 2006 som dosiahol plnoletosť. odvtedy mám každý rok o rok viac. Rád sa hrám s vecami ktoré vydávajú zvuk. Mi zobrali hračky keď som vyrástol, tak si musím vystačiť s týmto.”
 O to rozsochatější je pak jeho diskografie.

Musím se přiznat, že jsem všechny ty albumy raději ani nezačal počítat. Můžete se do toho pustit sami také na Samčově Bandcampu.

Nebo přeskakovat z písně na píseň na Soundcloudu...




Internetových stop zanechal Samčo dostatek. Jeho hudební styl je těžko popisovat, je to hudební a sonická všežravost, mající pravděpodobně za cíl přijít s co největším úletem. Urputný humor může být také největší překážkou při poslechu Samčových děl. Ne každý ocení gymnaziální dadaismus, nebo humorné kousky jako třeba technofolklórní vokoderovou zpívánku Profil na fejsbuku. Ale při procházce spletitým Samčovým hudebním světem narazíte jak na rozjančené křížení Ivana Mládka s Jandekem a infantilní popěvky, tak na remix katolické mše a elektronické experimenty, nebo freak-folk a plunderfonické orgie či jakousi pseudooperu Hommage á Justin Bieber. V písni Babi, šak už prestaň! (k slyšení v přehrávači na Bandzone) třeba můžeme zaslechnout ozvuky barretovských Pink Floyd prošpikovávané smrští hlasových samplů, skládajících nad kostrou písni nové dialogy z útržků televizních debat. Kytara je jedním ze Samčových hlavních nástrojů, tím nejhlavnějším by pak asi byl jeho hlas, či samply hlasů jiných lidí. S občasnou falší či chybou si Samčo hlavu neláme, což může být pro někoho další překážkou při poslechu, ale mě se zdá, že nechtěné chyby jsou tady spíše kořením. U takto rozsáhlé produkce se také na drobné chyby nehledí...

“Hm, nadprodukcia ruľäzz..ta neznam čo ine by som robil.”
                                                                                             Samčo, brat dážďoviek


                            

                            

                            

úterý 9. července 2013

Martin Sprock



Martin Sprock je záhadná postava, před světem skrytá do samoty vesnické usedlosti poblíž Banské Štiavnice. Sumu jeho tvorby si netroufám odhadnout, dostaly se ke mně pouze její útržky, které ovšem nejsou nijak malé, co se týče časového rozsahu. Co do obsahu, jsou to bezpochyby jedny z nejoriginálnějších domácích nahrávek, jaké jsem slyšel. Suverenita projevu se střídá s tajnosnubným humorem, se kterým také Sprock svůj projev narušuje všelijakým pokašláváním, frkáním, říháním, opakováním fráze, dokud není řečena správně, vypínáním a zapínáním magnetofonu uprostřed věty nebo motivu. Většina Sprockových věcí, která stihla doputovat až ke mně, je originální mluvené slovo, občas prokládané hudbou, většinou improvizací na fujaru. Někdy více autorské čtení, někdy více cosi jako domácí radioart, ojediněle slovo ustoupí hudbě zcela, jako ve Sprockově “recitálu” na preparovaný klavír, skladba Jaa maam na Slovensku stryyce, by se dokonce dala popsat jako miniopera. Protože se většinou jedná o mluvené slovo, zřídka kdy mají nahrávky kratší stopáž. Většinou se délkou pohybují mezi 30 a 45 minutami. Některé jsou nahrané na magnetofon, větší část je ale zachycena na mobilní telefon. U telefonních nahrávek se projeví charakteristická komprese a tudíž zkreslení, které většinou příliš neláká k poslechu, ale i v této kvalitě se naplno prosadí Sprockův zvučný hlas a cinkavý zvuk telefonních nahrávek působí někdy až zvláštním způsobem ozdobně. Zaumný svět Sprockových textů a originálního projevu se vyplatí prozkoumat v celé dostupné šíři. Texty jsou kromě obsahu zajímavé i formou, kdy z normálního psaného textu přecházejí do fonetického přepisu jazyka, někde text mění barvu, nebo může přejít do řecké abecedy, či rovnou série nesrozumitelných znaků.




V této nahrávce preluduje Martin Sprock na preparovaný klavír. Delší minimalistické kontemplativní plochy přerušuje občasné mluvené slovo, celá nahrávka s pikantním zvukem magnetofonové pásky stojí rozhodně za poslech.
Sprock sám popisuje celou nahrávku níže. K takovémuto vyčerpávajícímu popisu je stěží co dodat. Text dokonce odhalí i něco z pozadí Sprockovy tvorby, mnohé inspirace a ještě ledacos dalšího.

TÁTO PRÁCA: Je toto vytvorené zvesela, snáď, snáď aj ani nie. Každopádne sú to kanály vedomia pretekané skrze moju dôstojnú ľudskú formu. Som indignus minister Dei a takto sú aj ukotvované vízie, tečúce zvukoobrazmi preparovaným klavírom, ktorého časť strún je prelepená zelenou takou lepiacou páskou, kúpenou v kancelárskych potrebách, kde býva napospas oddaniu exponovaný rozličný súhrn vecičiek, rozličný tovar, čo má byť nejedlý. Lebo sa to tak MÁ.
     Dá sa tam jesť niekedy niečo, na príklad disperzné lepidlo WURSTOL je možné ochutnať niektorými osobami.V kancelárskych potrebách je možné natrafiť na prázdne papierové napodobeniny čriev, ktoré SA používajú, to býva, na tlakovanie do nich prostredníctvom mäsomlynčekov, mäsa mletého v rôznych stupńoch hrúbky odsekov, podľa ľubovôle domáceho údenára, čo je človek, ktorý, akonáhle obdrží knihu DOMÁCI ÚDENÁR a vhliadne do nej. Guĺatohlaví sú, zdá sa voči tomu imúnni. Majú ale, zaiste iné slabé stránky, zbytočne uvádzať, skrze pravidlo o neprepájaní dosahov polí pôsobnosti medzi elipsoidnohlavými a guĺatohlavými osobami.

     Dobrá káva je dobrá. Toto je to, čo dávam k záznamu. Prietoky zvukov skrze pianíno indikujú občas aj verbálne myšlienky osôb z okolia a taktiež, niektoré rozklady akordov sú zachytenosťou komunikaćných zariadení nebeského vtáctva. Inšpirácia bola: KANÁL (ELEKTRÁRENSKÝ NÁHON S HRNSKOU VODOU VO ZVOLENE), Olivier Messiaen, prof.Helena Turčanová (GYMNÁZIUM Ľ.ŠTÚRA, ZVOLEN), magnetofónová kazeta RAVI SHANKAR IN KREMLIN,MOSCOW, kúpená v predajni suvenírov odpočívavej stanice pre putujúce autobusy v HUSQARNE (Sweden), texty človeka menom PAUL BRUNTON o kontemplatívnych vhľadoch skrze hudobnú produkciu uvedomiv si zbytočnosť virtuozity v súčasnosti. Je tu aj zdravý podiel školy človeka s menom DON VAN VLIET. Sú tam ale aj vplyva čumenia do drevených figúriek, roztáčaných potočnou vodou pri obci Liptovský Ján (ježibaba s fúrikom, točiaca sa samú seba dookola v kruhu, medvedica s medvieďatami v tanci – poháňané vodnými vrtuľami). To miesto, kde je vykrkvaná páska, je tiež milé a k veci, element náhody. Počas štúdia v AKADÉMII UMENÍ (komorná maľba, atelier Prof.Ján Berger) práve takéto náhodné vyskytnuvšie sa fľaky boli pánom profesorom mimoriadne cenené.
     Celkovo ale za môj odvážny návrat do hudby (v detstve som bol tyraný hysterickou učiteľkou klavíra), vďačím existencii kapely ELEKTRICKÁ SVINĚ ° a nezištnou navigáciou mojej vyvíjajúcej sa seba samú vplyvom okolností nepretrźite tečúcich dejín teenagerskej psýchy vtedy tridsiatnikom, človekom, nesúcim meno Dr.Radek JELIGA (° názov slangový elektrovýprsku a šoku z obnaženého vodiča pod prúdom), ktorý bol vtedy inštruktorom, vokalistom, bassgitaristom, textárom a tanečníkom toho hudobného telesa. Pracoval vtedy vo funkciji hlavného programátora vo výpočtovom stredisku UP OLOMOUC.
   Veľký podiel na malebnosti tamtých spletí zvukov má zaiste aj môj celoživotný obdiv k harfistke z filmu FREDERICO FELLINI: „SKÚŠKA ORCHESTRA“.
Howgh!






Složka s výběrem z hroznů tvorby Martina Sprocka obsahuje několik delších audiosouborů a také několik kratších textů, pro seznámení s tímto originálním tvůrcem. Telefonní kvalitou některých souborů se nedejte odradit a texty si přečtěte, uvidíte, že jsou osvěžující.

Nevšední zážitek zaručen!
LINK



Andrej Danóczi II


Trenčínský hudební workoholik Andrej Danóczi chrlí další a další zvukové opusy, které rozhodně stojí za poslechnutí. Do svých monstrózních "recyklácií" psychedelické mash-upy dokáže nacpat vše, co ho napadne. Beatles, Olympic, Doors, Rottrová i Gott - vše projde sítem jeho hudebního masomlýnku.
Solidní dlouhohrající bloky Danócziho recyklované popmusic si poslechněte zde:




čtvrtek 30. května 2013

Vojtěch Kupčík


Charakteristický zvuk jeho houslí ostřil zvuk kultovní brněnské skupiny Zkopce i pozdějších eklektičtějších Ošklid. Později Vojtěch Kupčík pohostinsky vystupoval s mnoha soubory, několik jich také založil a provozoval. Souběžně s touto “veřejnou” činností se věnoval domácímu bádání nad zvukem elektrických houslí a rovněž tak nahrávání různých projektů, v nichž remixoval své předchozí skladby nebo se pouštěl do kompozic ovlivněných přírodními národy. Webová stránka prezentující jeho projekty Soundcosmetics je spletitým bludištěm roztodivných aktivit, bohatě opatřených legendou, na níž jako kdyby se dělo všechno zároveň a vše mělo stejnou důležitost.

Do labyrintu světa hudby Vojtěcha Kupčíka vstoupíte zde:
http://soundcosmetics.wz.cz









Máš za sebou bohatou hudební minulost. Část z ní je známá, ale předpokládám že větší část je většině posluchačů dobře utajena. Jaké projekty pro tebe byly důležité v minulosti a čím v hudbě žiješ teď?
Asi všechny, protože nesly jistý punc věku, doby, situace nebo spíš rozpoložení.
Když je člověku patnáct, tak je pro něj v tu chvíli nejdůležitější na světě něco, nad čím se ve čtyřiceti ani nepozastaví. Stejně jako když si jde zahrát o víkendu na nějakou undergroundovou akci nebo zábavu a nebo pak vystupuje na velkých koncertech a hraje desetkrát měsíčně, nebo si brnká ve volném čase a je mu fuk, jestli mu někdo koupí pivo anebo kouká do diáře a hlavou se linou jisté existenční pochody, zkrátka všechno bylo ze svého úhlu pohledu v jistý okamžik důležité. Samozřejmě byly skupiny, které otvíraly oči, rozšiřovaly obzor k nazírání hudby, více inspirovaly a také provokovaly ( Zkopce, Ošklid, A-beat, The Last Number,
1 : 1 s Petrem Vášou solo, Leash, Diletants) , některé zase přinášely nespoutaný hudební život a rozšiřovaly obsah lihu chuťových pohárků, tvrdnoucích oblastí jater ( Brutus, dětský Rockart ) a některé zase přinášely zamyšlení se nad tím, co tady vlastně hledám a proč to dělám ( S.Janoušek)  a prohloubily řádně již delší dobu tušenou rýhu, aby momentálně z mého pohledu viděno definitivně oddělily minulost a přítomnost a já zmizel kdesi v hudební ilegalitě.
Kdo ví, ale zatím se mě takto daří celkem dobře, občas jsou chvíle, kdy mě okolnost, že fyzicky živě nehraju, tvaruje mozek do nadrozměrného otazníku, ale je jich čím dál míň a mají spíše charakter jistého rozhodnutí a to, že se z té své ilegality pro těch pár, co to poslouchají občas ozvu se mi dnes jeví jako trvalý následek jisté obsese z úspěšně vyléčené závislosti. Ale i těchto záchvatů chvála bohu ubývá a tak je docela možné, že za pár let budu úplně normální člověk, který si ani nevzpomene na to, že by si zapnul kombo, výpočetní techniku, sampler, groovebox  a zahrál si třeba na kytaru, buben nebo nedej bože na housle nějaké ty výplody svého chorého mozku, ale kdo ví…

Na stránce Soundcosmetics jsem napočítal asi sedm projektů. Chápu to správně jako základnu, kde se všechny ty projekty spojují ve tvé osobě, nebo je i  Soundcosmetics jedním z těch projektů? Co bylo dřív a co potom?
No, já jich teď napočítal deset, ale to je vlastně jedno, za půl roku jich může být dvanáct,
anebo za pět let stále deset. Soundcosmetics je moje přirozenost, posedlost a dnes
spíš už jen důsledek této mojí posedlosti. Vznikalo to už kdesi v dětství, kdy jsem si
nahrával na kotoučák B5 různé experimenty přez rouru vysavače, po vodou, různé
střihy z TV a co já už vím, různě experimentoval, šlo mi to samo, přirozeně,
bylo to hodně blízké k ruchařině a moc mě to bavilo, to dobrodružství, míchání stop,
rychlosti, reverse no a pak k tomu přibývaly první písničky na kytaru, harmoniku, zpěv, housle…
Škoda, že se nic na těch kotoučích nedochovalo. Pak jsem se spíš věnoval skládání
písniček a samotnému hraní a k nahrávání jsem se vrátil až za patnáct let a ten kdo se podívá na můj web se muže v této mojí posedlosti prohrabat až do dnešních dnů, kdy je čerstvý remake Sólokapr. Protože jsem změnil doménu, tak je tam ukázek z jednotlivých konceptů míň, ale zase přibyl odkaz na komplet stažení pro případné zájemce.
Soundcosmetics je jakési konceptuální nahrávání a mezi jednotlivými nahrávkami mnohdy není žádné pojítko, když si vezmu… plays Leash, což je komplet midi verzí, tedy parodických verzí písní naší tehdejší kapely Leash, BizZzones, kde jsem z ruchů a hudby vytvářel jakési hudebnězvukové koláže různých každodenních situací je spíše rozhlasovodivadelní hudbou, Infadeout má ambientní náboj a plochy a ruchy mají charakterizovat přeměny duševních stavů. Podobný je Domadomorodo, kde je zase zvukově zachyceno a do jakési domorodé hudby zanešeno prostředí domova, kde trávím nejvíce času. One great experiment mapuje ještě analogové, hodně experimentální nahrávky z 90let, ale nejobsáhlejší, když to teď tak pozoruji je remix, remake, repas hudba, folkNOmore, cpt.BizZz a Sólokapr, kdy je izolovaný solo zpěv ze studiových nahrávek vložen do nově vytvořeného prostředí hudby, zvuků a ruchů a jsou vyrobeny úplně nové, jiné písně. Není to klasický remix, jak je známy, je to zrod něčeho nového. V případě folkNomore a capt.BizZz jsem ještě hlas tonálně zachovával, ale Sólokapr i to jediné, co bylo pojítkem s originálem  přeměnil a tak Lein hlas zní občas jako postavičky ze studia kamarád, někdy jako pubertální mutující jinoch a jen občas se podobá sám sobě. Pro Soundcosmetics je typická parodie, nadsázka, bizarnost a nebal bych se říct i jistá dávka úchylnosti.

Zajímají mě právě tvoje “sólové” projekty, které poněkud vybočují z modelu kapela nebo remix. Třeba instantní hudba - INFADEOUT. Co to vlastně je a jak to vznikalo?
No jak je psáno v definici k tomuto konceptu jedná se o snahu zaznamenat jisté
duševní stavy, které jsou si často blízké, nebo postupně přecházejí jeden v druhý,
zapíjí se do sebe, třeba přeměna, očista, zapomění, věčnost, volný mají svým způsobem jistou příbuznost a jen chronologie stavů, nebo jejich reverse můžou způsobit pravý opak, stejně tak hledání, tužba, snaha mají cosi společného, čehož se dotýkají, zapíjí se, překrývají a tak stejné je to v hudbě Infadeout, kdy se tony přelívají naladou jeden v druhý, jako kdybys hrál přes delay s velkým feedbackem. Něco nového vzniká z opakujícího se starého a vrství na sebe, přes sebe, až je to za chvíli úplně něco jiného, dalšího, s tím ocasem minulosti.
Je to jen záznam stavu vedoucí od naivní myšlenkové iluze, přes jakési zmatení, hledání podstaty až k vybalancování v novém myšlenkovém proudu a osvobození,
což jsem jaksi, dnes už ani nevím oč se jednalo zažíval a takto během dvou dní zaznamenal. Poslouchá se to pěkně ve tmě, před spaní, každopádně vleže do bezvědomí...


 A jak vznikl projekt DOMADOMORODO a co si máme představit pod pojmem “jam session s domácím prostředím”?
Domadomorodo vzniklo v zimě, většina mých nahrávek vzniká v zimě, což je pro mě jeden z málo způsobí, jak nevnímat toto pro mě zoufalé a bezútěšné období.
Tak jsem seděl, hrál si na sampler, nebo něco, kolem po schodech běhali psi,
Lea vysávala, paní nám tam ze sáčků vytahovala nějaký ten zlevněný proviant a tak jsem to tak všechno poslouchal a říkám si, tak to je zvuk domova a já s ním teď hraju, vlastně jamuju, no a tak jsem pak rozestavěl mikrofony a postupně ty jednotlivý nástroje, jako je zvuk schodů, nádobí, mumlání, šustění, vrzání a ostatní nahrál no a pak k nim dohrál jakousi pdeudodomorodou hudbu a nazval ji Domadomorodo a když už nic jiného, tak mám záznam zvuků zasazen do jakési primitivní hudby našeho domova tak, jak zněl v únoru roku 2012. Fakt je, že jsem nezaznamenal žádnou reakci a to ani z řad mých fanoušků, no asi tam nemůžou objevit to, co tam já slyším.

Zajímavé je také album One Great Experiment z devadesátých let. V něm se dokonce zmiňuje proces nahrávání a popisuje se přidávání jednotlivých stop. Jaký byl tvůj nahrávací proces dříve, ve zmiňovaných analogových dobách a jaký je nyní?
Jo, zlatá léta analogového dobrodružství a to doslova. Kdo nezažil, může si vyzkoušet a byl by překvapen jak velký díl na skvělé nahrávce může hrát náhoda, technická nedokonalost či omezenost. One Great Experiment je ukázkou toho jak vznikal lo-fi selfrecording od kazetového vrstvení a přihrávání k X stopému nahrávání, smíchání stop do jedné a dalšímu přihrávání. Tato do čtyř částí rozdělená nahrávka je také zajímavá pro terenní nahrávky, které jsem toho času hojně provozoval a v nahrávkách používal (čerpadla, archaická piana, vlaky, sprchy atd.) a ze všeho je cítit bezbřehé experimentování, vynalézavost a šum analogu, nespoutanost i svázanost okamžiku až se to potom pustí. Digitální šum je jiný šum, i zde je člověk nespoutaný i svázaný. Nespoutaný možnostmi a honbou za dokonalostí je někdy připraven o tu náhodu, to dobrodružství, o toho shůry aranžéra. Spoustu nahrávek co jsem udělal by asi dnes nevzniklo, anebo by neznělo tak, jak zní.  Ale to není podstatné, vznikly by jiné... Jinak ať je záznamové zařízení B5, Aiwa, Fostex nebo Apple jsou to pořád jen přístroje, které jsou ochotny zaznamenat dávky mé hudebnězvučné posedlosti.



Na tvém webu je taky obsáhlý článek o elektrických houslích, efektech a snímačích, který končí sdělením, že jsi se housle rozhodl už nepoužívat. Skutečně na ně už nehraješ? A co tě k takovému kroku přivedlo?
Prostě už mě přestaly provokovat a když mě to neprovokuje, tak mě to nezajímá,
šahat do futrálu jen proto, že si jedu vydělat peníze mě přestalo bavit, vůbec to poslední období mého profesně hudebního života nebylo šťastné. Byla to křeč ze setrvačnosti, ale na druhou stranu mi to dalo odpovědi na pár zásadních otázek, což pomalu ale jistě vedlo ke stavu, smířenému stavu, ve kterém se teď nacházím. Na housle jsem hrál naposledy někdy 2007, kdy jsem doma nahrával sólově party na desku S.Janouška, dostal jsem zaplaceno a od té doby jsem na ně nešáhl. Co se týče stránky violence, tak jsem na ni chtěl popsat mé zkušenosti s rockovými houslemi a hrou na ně. Když říkám rockové, tak skutečně myslím elektrické a ne to,  že si někdo koupí snímač, nebo elektrické housle zeta a může hrát s nějakým řimbuchem a je slyšet. To je jako španělka s akustickým snímačem, ale elektrická kytara je přece něco jiného a rock elektrická kytara už vůbec.
Často se mě různí ptali, jak to, že mi to zní tak, jak zní a tak jsem sepsal tento elaborát hráče, který chce hrát na housle nahlas.
Jako houslista jsem nestál za nic. Hrál jsem do čtrnácti let a pak asi čtyři roky pauza a potom jsem zjistil, že zahrát neumím nic -myšleno to, co bych chtěl. A tak jsem si díky efektům a procesorům postupně vytvořil jakési alibi, jakýsi způsob kamufláže mého hoslového naivizmu a vypracoval ho do té podoby, která byla najednou jedinečná, originální a efektivní s tím málem z houslového světa co jsem si z dětství zachoval. Fakt je, že jsem nebyl těmito okovy jakkoliv svázán, i mé houslové vzory, hlavně Steve Vai, Reeves Gabrels, Robert Fripp a Frank Zappa neměly s houslemi moc společného a tak jsem hrál víc trsátkem, prsty, paličkou přez dvojitý fuzz, kvákalo, ring modulátor, synth... než-li  smyčcem přez ty jemné chorusflangery a short delaye jak většina.
Podařilo se mi díky myšlení, způsobům hry a zacházení s elektronikou vytvořit disciplínu, která se vymykala všem známým standardům a nemusela se ohlížet na
zavedenou houslovou etiku. Myslím si, že jsem byl spíš nežli houslista hráč na housle. Pár ukázek je na webu a nějaké nahrávky v analogové rekapitulaci One Great Experiment – časti track a over ale to je dnes už dávná minulost, no a snad nejpřístupnější k poslouchání jsou nahrávky s Leash.
Těžko nyní říct, jestli si na housle někdy ještě zavrzám, ale kdo ví, ono brnkat si na akustické housle třeba někde u ohně na zahradě má taky svoje kouzlo, vše je otázka přístupu, představivosti a schopnosti k experimentu, čehož se mi zatím dostává vrchovatě.

Links:
http://soundcosmetics.wz.cz
http://bandzone.cz/soundcosmetics
http://bandzone.cz/solokapr
http://bandzone.cz/captainbizzz

a další:
http://diletants.wz.cz/
http://bandzone.cz/diletantclub
http://bandzone.cz/leash

Link na stažení alba Domadomorodo:
http://uloz.to/xMtVaLt/soundcosmetics-domadomorodo-rar

Link na stažení alba Infadeout:
http://uloz.to/xwcjEpT/soundcosmetics-infadeout-rar

A zde přístup ke všem ostatním stažením:
http://soundcosmetics.wz.cz/main.html



             

úterý 14. května 2013

Andrej Danóczi


Celé moje "dielo" nepozná nik. Dokonca ani ja.
                                                                                                                                     Andrej Danóczi


Nestává se často, že se dostanu k materiálu, který mě jak ohromí svou pestrostí, tak naprosto paralyzuje svým rozsahem. Hudební aktivity Andreja Danócziho jakoby chtěly obsáhnout celý vesmír. Podle vlastních slov nahrává všechno možné, “...rock a jeho odnože, elektronické experimenty, musique concréte, techno-pop...”, ale výčet hudebních stylů by šel mnohem dál. Danóczi tvoří jak pod vlastním jménem, tak pod nespočtem projektů a nicků z nichž nejdůležitějším patrně bude Analog Apple respektive Electric Apple, zaměřené na syntezátorovou elektroniku. V původní sestavě Analog Apple figurovali kromě Danócziho další dva hráči, v obrozeném projektu s pozměněným názvem Electric Apple, nadále držící vlajku analogové elektroniky a la Kraftwerk a Tangerine Dream se sestava redukovala na dva či jednoho - samotného Danócziho. (Skutečná existence Danócziho spoluhráčů Doviny a Horvátha je však- jemně řečeno- neprůkazná.) Nicméně většinou si Danóczi opravdu vystačí sám. V dalších pracech, vytvářených většinou pod svým vlastním jménem (na webu ovšem také dohledatelnými pod různými modifikacemi přezdívky Hatman) produkuje tu kytarové instrumentálky, tu noisové miniatury, nebo ambientní skladby, či eklektické zvukové koláže. Následující obrázek seznamu nahrávek z monitoru počítače autora dokumentuje marnost pokusu uspokojivě zmapovat toto tvůrčí vypětí.



Specifickou hudební aktivitou Andreje Danócziho jsou takzvané recyklácie, svérázná forma plundrofonie, zasmyčkované úryvky populárních písní, nebo fragmenty z mnoha skladeb tvořící dohromady jakýsi zhuštěný komprimát recyklovaného interpreta.  V rozhovoru s Barborou Šedivou pro magazín 3/4 číslo 18 odhaluje Danóczi rozměr těchto prací:
“...Recyklácie  som robil už veľmi dávno. Na kazeťák. Možno takých 8 – 10 rokov dozadu. Pamätám si, že som si na jednu kazetu nahral skoro všetky „beatlesy“. Len neviem akú dĺžku tá kazeta mala. Asi to bola šesťdesiatka a je dosť možné, že sa to zmestilo na jednu stranu. Zostavil som si to pekne chronologicky a dbal na to, aby sa dodržal charakter jednotlivých období. Mal som z toho dobrý pocit. Ani neviem, kde tá kazeta skončila. Asi to už neexistuje. Asi by som bol z toho dnes už sklamaný. A neviem iste, ale zdá sa mi, že som takýmto spôsobom zhustil všetky cédečká, čo som mal na jednu kazetu.”


Zde k poslechu jedna z nejstarších recyklací z roku 2004:



Jedna z vůbec nejstarších nahrávek AD, nahraná pouze s použitím programu Záznam zvuku ve Windows.


Andrej Danóczi žije a pracuje v Trenčíně. Na uznání své hudební tvorby teprve čeká, úspěšnější zatím byl v oblasti filmu, kde je rovněž velmi pracovitý. Světem jeho podivuhodných videofantazií můžete procházet na jeho Youtube kanále:
http://www.youtube.com/user/andrejdanoczi




Na Bandzonu ho najdete pod vícero profily. Namátkou zde:
http://bandzone.cz/andrejdanocziweirdandelectronic
http://bandzone.cz/andrejdanoczirecyklacie
http://bandzone.cz/theanalogapple



Víš alespoň ty sám kolik jsi nahrál alb? A máš je alespoň ty zdokumentované a uložené?

Od roku 2004 som spolu s Analog + Electric Apple nahral a skompletizoval 58 albumov, z toho 2 EP, dva dvoj- a dva trojalbumy. Nastúpil som už do digitálneho rýchliku, kazetový osobák som nezažil, ale zaujímalo by ma, akým spôsobom by ma analogová éra determinovala a tým (de)formovala. Ale dosť pravdepodobne by som sa toľko tvorbe nevenoval,nahrať 4 stopy, to už mohol byť pekný boj...  
Záloh nikdy nie je dosť, cca 75%  albumov mam zálohovaných na 3 pevných diskoch, no a tých 25% len na dvoch. Chystám sa dokúpiť ďalší HDD= 160-170 giga uz čaká na zálohy. Zálohovať len na dvd je najhoršia alternatíva, pred časom sa mi „vymazala“ Mazacia hlava. Takto pri živelnej pohrome len odpojím externý disk a 8 a pol života je v bezpečí. Ale určite by som mal zálohy svojho „diela“podstúpiť viacerým ľuďom. Chtiac sa vyhnúť matke s kočiarom stúpim na ľad, pošmykne sa mi noha, v dobrej viere nezlomiť mladú jedličku pád nasmerujem intuitívne nevhodným smerom, dopadnem na chodník, zlomím si ruku, pohľadná, no neskúsená ošetrovatelka z RZP podcení možné riziko vzniku krvnej zrazeniny a v chladničke pod plachtou si budem môcť o nesmrteľnosti už len nechať zdať.

Říkal jsi mi, že tvoje věci nikdo moc neslyšel. Jaké jsou tvoje ambice uspět? Vystupuješ někdy naživo? Nebo posíláš někdy někam svoje nahrávky?
Moje prvé nahrávky a filmy si všimla kamarátka Barbora Šedivá, členka združenia Atrakt art. Zaujali ju natoľko, že so mnou urobila rozhovor do ich časopisu 3/4 (č. 18, 2005). To bol v podstate môj prvý úspech. Asi 4 roky na to mi iná kamarátka, ktorá v tom čase študovala na Akadémií umení prezradila, že mali na prednáške interdisciplinárnych presahov umení robiť referáty z  3/4 revue , jej spolužiačka zrazu začala čítať a predniesla prácu o mne. Takže som bol učivo. Bohužiaľ som nedokázal z článku vyťažiť, som pasívny, nedokážem sa predať, ale hlavne - vždy všetko odkladám. Pravdepodobne ma uspokojovali filmové úspechy. Neexistuje človek, ktorý by poznal čo i len tretinu mojej tvorby. No predsavzal som si, že tento rok sa niečo musí stať. Dovolím si dosť sebavedomé prirovnanie: Existujú nenápadné dvere, ktoré osem rokov nik neotvoril. Ten, kto ich otvorí uvidí dlhé strmé schodisko vedúce smerom dole, ktoré vedie za roh. Za rohom sa nachádza chodba a ešte jedny dvere. Ak dotyčný otvoríl aj tieto, exploduje pred ním obrovský, rok čo rok sa zväčšujúci neznámy priestor podobný jaskyni tvoriaci niečo ako predsieň k ďalším priestorom neznámej veľkosti, ku ktorým vedú chodby - tentokrát už bez dverí. Osem rokov som nechával dvere len odomknuté, no budem ich musieť otvoriť. Kto prvý vojde dnu, získa jackpot. Väčšinu nahrávok nemožno predviesť naživo, v galerií, sa tiež človek pozera „len“ na už dokončené obrazy. Ale nebránim sa vyjadriť aj live, samozrejme po dôslednej príprave. Prípadne s projektom, ktorý dôslednú prípravu zámerne vylučuje.

Co tě vlastně nutí v takovém počtu produkovat desky? Jak si se stal takhle plodným domácím tvůrcem? Třeba u Analog Apple jsem napočítal za pět let třináct alb. Jaký to mělo vývoj?
To je skôr otázka pre psychológa, ja som len obeť. Odkedy som si v lete 2004 kúpil PC, rok má pre mňa 730 dni. Vychádzajúc z tohto faktu je toho tak akurát. Treba brať v úvahu,že ma nezdržuju také veci ako cestovanie, koncertovanie, skúšanie a učenie sa nových skladieb, alebo problémy s aparatúrou.
Ja napríklad obdivujem Woody Allena - za jeden rok vymysleť príbeh, napísať scenár, dať dohromady filmový štáb a hercov, natočiť skvelý celovečerný film a k tomu ešte zvládať publicitu...
Ide aj o to, ako človek nakladá s časom. V potravinách, kam chodievam nakupovať stáva denne cca 25-ročný mladý muž. Stojí na jednom mieste paradoxne priamo pod kamerou. Stráži a baví sa z nudy s o generáciu staršími kolegyňami, s ktorými si nemá čo povedať a počíta, koľko času ešte zostáva do „padla“ - rozumej každá zabitá minuta/hodina, deň/je pre neho vykúpením. Dobehne domov, aby stihol superseriál a bol v superobraze, ktorý supervták zaspieva najvyššie. Po tejto povinnej jazde si ešte pred polnočnou hymnou slovenskej republiky ide ľahnúť, aby si ráno v kľude mohol prečítať, ktorej celebrite na verejnosti urobil prsník „kuk!“ a následne  nastúpiť do továrne na zabíjanie času, postaviť sa na svoje obľúbené miesto pod kamerou a s pocitom utrpenia vykonávať činnosť ku ktorej je viazaný zmluvou = pozerať sa. Aby som mu nekrivdil-minulý týždeň som ho videl strážit pri mäsiarskom pulte. Ak si niekedy v šesdesiatke uvedomí, že venoval svoje najplodnejšie roky únavným strážením stojmo pod prístrojom na stráženie, botoxu v perách a mozgoch vyretušovaných celebrít s vyskakujúcimi superprsníkmi, falošnému spevu v HD rozlíšení, že jeho filozofia dobrovolného umierania nebola tak farebná ako obal bulváru a ušiel mu vlak nebude to príjemný pocit. U mňa našťastie toto už nehrozí. Ale možno mu stačí postaviť dom a splodiť syna. Na zasadenie stromu už nebude mať čas, pretože v bedni pobeží Farma.

Rovnou ses přiznal že si workoholik. Jak využíváš svůj čas? A co tě vlastně živí, když hraní a nahrávání musí zabrat veškerý tvůj volný čas?
Som nezamestnaný, čo ma svoje pozitíva a negatíva. Sú dve možnosti-finančná nezávislosť na úkor práce, ktorá človeka väčšinou nebaví a kradne mu čas, alebo viac voľného času a minimum financii. Ide o priority. Necítim potrebu válať si šunky a lízať topiacu sa zmrzlinu 14 dní pri bazéne niekde v Chorvátsku. To si radšej vlezem do mojho PC, kde mám prechodný/trvalý?/ pobyt....Alebo ako hovorí klasik-nie som chudobný, len nemám peniaze. Vraj sa čas nedá kúpiť a ja tomu verím... Samozrejme, že stav, v ktorom sa nachádzam nie je vôbec ideálny, no život je kompromis...ale Manhattan, Londýn, alebo Paríž by som rád videl.

Cítíš se jako stylový chameleon? Nebo je nějaký hudební styl, který pokládáš za svůj “hlavní”?

Pokiaľ nechápeme prirovnanie k chameleónovi ako tvorovi, ktorého ideál je prispôsobiť sa natoľko, že zostane neviditeľným a splynie s prostredím tak to celkom sedí. Vždy mám rozrobených niekoľko projektov, nikdy nepracujem len na jednom. Ak ma už nebaví art-rock, skúsim pokračovať povedzme na albume Electric Apple, alebo dorábať nejakú magorina-musique concréte-weird-noise music, prípadne sa venujem filmu. Navyše skutočnosť, že človek nerobí len na jednom projekte, ale vráti sa k nemu povedzme po dvoch mesiacoch ma za následok jednu dôležitú vec - odstup, nadhľad...
Ak nastane chvíľa, keď sa mi nechce robiť nič, pracujem na Smetiskách – do chaosu bez pevnej štruktúry vyrábam a umiestňujem na seba stopy rôznych zvukov/najčastejšie nahrávky modulácií syntetizérov, ktoré sa nedajú inde použiť/, tieto ak je treba priebežne upratujem a korigujem hlasitost a panorámu + nejaký ten hall, echo atd....Vznikne niečo ako kaleidoskop, v ktorom si každý nájde svoje obľúbené miesta. Svojho času som venoval dosť priestoru recykláciam/bastardáciam. Ako matériu som používal krátke fragmenty známych skladieb, väčšinou bez rytmu a tieto som následne rôzne moduloval a spájal dohromady. Čiže niečo ako podžáner musique concréte. Osobne nevnímam nejaký štýl ako svoj hlavný, no najčastejšie som vnímaný svojimi „inými“ vecami. Navyše aj moje filmy sú nasiaknuté podivnou atmosférou, ktorú niekto nezainteresovany môže vnímať aj ako depresívnu. Odlišnosti , podivnosti a temnota vždy viac svietia.

Co ty a technika? Jak svoje věci nahráváš? Máš domácí studio a jak je zařízené?
Pracujem výhradne so softvérmi, mám síce syntetizér Roland Juno-1, ale ten už polroka odpočíva pokazený v kufri na skrini. Tiež home made theremin,no tento nástroj je na čiernej listine našej rodiny. Gitaru s vymletými pražcami a basu Jolana D-bass s lukom do nástrojov nerátam. Z programov na tvorbu zvuku používam len sekvencer, nepoužívam kompletné balíky. Dávam prednosť replikám existujúcich nástrojov, dnes už existujú veľmi kvalitné voľne stiahnuteľné softy, ktoré kvalitou v ničom nezaostávajú za komerčnými.
Ja a technika? Dovolím si o sebe tvrdiť, že mám celkom slušné znalosti v oblasti analogových syntetizérov. Od vzniku prvého syntetizéru, ktorý vznikol už v 19.storočí do komercionalizácie (1966) sa zrodilo množstvo pozoruhodných a nadčasových nástrojov a prístrojov-Trautonium,RCA syntetizér,ANS,Oramics,či bezdotykový Theremin, napríklad v prvej polovici 30.rokov sa už spomína formantový filter a optická syntéza. Tieto nástroje, neraz zaberajúce celú miestnosť ma fascinujú. Schválne - najdite si na Youtube Voder/vocoder z roku 1939! Hop - zabudol som na nehudobné hudobné nástroje. V mojich nahrávkach sú prítomné nielen úryvky z rozhlasových relácii, alebo videí z youtubu, ale samozrejme aj iné zvuky, ako napríklad rámus v ranných hodinách zatepľovacej partie pri svojej práci, fotografie a kresby, povodie Váhu, hradné delo, tvrdá voda, prostitutka, Štefan Harabín,film Na konci s dychom, či 8 rokov staré zvukové masy, u ktorých by ma zaujímalo, čo som pri nich použil, pretože zneju fantasticky.


Mě zajímají věci, které jsou třeba i pro tebe na hraně. Řekl bys mi něco víc o nahrávání naslepo, nebo o “měsíčních” albech nahraných za dvacet dní?

Nahrávanie naslepo som realizoval len raz. Kompozícia má 21 minút a volá sa Prekvapenie. Sú to zvuky analalogových syntetizérov ukladané s čo najviac prižmúrenými očami do časovej osy. Už sa nepamätám, na koľko stôp som to robil, ale pod 10 to asi nebolo. Počul som z nej asi tretinu a zdalo sa mi to celkom zaujímavé, ostatné dve tretiny nepočul nikto včetne mňa. Pamätám si,že to v poslednej tretine silne graduje, čiže hlasitostne to v tom mieste bude dost zlé. A tiež si pamätám, kam som sa pozeral počas vkladania zvukových polotovarov do časovej osy. Platforma „mesačných“ albumov je jednoduchá - vyprodukovať za mesiac album.Skomponovať, nahrať, urobiť obal. Na začiatku nie je nič, ani nápady-tie vedome potláčam. Vlastne hej - forma a nástrojové zloženie. Potom kliknem na Lokálnom disku G pravým tlačítkom myši, prejdem na „Nový“, z ponuky vyberiem možnosť „Priečinok“a začnem do podpriečinkov vytvárať binárne kódy. Proces tvorby je vzrušujúci a zároveň znepokojujúci, pretože je človek pod silnejúcim tlakom. Zatiaľ vznikli štyri. Dva experimentálne v 2008 a dva „komerčné“ v 2012-tom. Posledný mal presne 40 minút a pozostával z 26 krátkych tém, pričom každá nasledujúca bola inak aranžovaná. Mám z neho dobrý pocit, navyše realizácia trvala len 20 dní, neviem ako som to mohol stihnúť.

Vím, že máš i celkem bohaté filmové zkušenosti. Tvoří tvoje práce na hudebních skladbách a filmech jeden celek, nebo jde o dvě rozdílné věci? Považuješ se za audiovizuálního tvůrce?

Rôzne druhy umenia majú k sebe velmi blízko. Napríklad film a hudba je v základe to isté - myšlienka vyjadrená v čase, film ma len o jednu dimenziu viac. Napriek tomu, že pri tvorbe filmu vzniká obrazová a zvuková stránka súčasne, svoju tvorbu ako takú rozdelujem na filmy a hudbu.
No dávnejsie koketujem aj s myšlienkou nejako to prepojiť. Ono to asi bude nutné,dnes by už mohla byť reprodukovaná hudba bez vizualna problém.


Kdo tě zajímá na Slovenské (nebo i České) a světové hudební scéně? Kdo tě ovlivnil?
Priznám sa, že súčasnú scénu moc nesledujem, dnešná doba toho ponúka toľko, že ak by som sa chcel ako-tak orientovať, nerobil by som nič iné. To množstvo informácií človeka až odrádza. Ďalší problém je, že ma nemá rada moja pamäť. Mňa skôr inšpirujú doby historické. Koho rád počúvam a kto ma ovplyvnil sú dve rozdielne veci. Napr. mám rád Beatles, jazz, Š+S alebo šansóny, no nemôžem povedať, že by ma to ovplyvnilo. Hendrixa mám rovnako rád, no jeho spôsob práce s tónom, podiel improvizácie a schopnosť uchopenia a následného využitia charakteru prostredia na ovládanie nástroja už ano. Ovplyvniť človeka nemusí len zvukový vnem, ale napr.aj fotografia. Ja by som rozdelil tie inšpiračné zdroje na dve časti - hudbu experimentálnu a quasikomerčnú.
V experimentoch určite Cage, Varese, ďalej mám rád farebnosť, ale aj patinu technickej nedokonalosti prvých nahrávok musique concréte, z domácich napr. Dáša Andrtová-Voňková. Čo to z mojej tvorby je šmrncnuté minimalizmom, no ten paradoxne nepatrí medzi moje obľúbené žánre. Som skôr ten typ, ktorý v týchto experimentálnych veciach nejde po jednom autorovi, ale pohybuje sa v tom to viacmenej bestofovsky.
Už ako dieťa ma okrem mainstreamu vábili aj rôzne záhadne, tajomné polohy. Veľmi dôležitý zdroj bola filmová hudba Zdeňka Lišku, ktorá vytvárala premostenie medzi komerciou a magickou inakosťou. Veľmi dôležitou personou bol Frank Zappa - jeho fúzie rocku s experimentálnou hudbou a jazzom na jednej strane a schopnosť vniesť do vážnej hudby vtip a nadhľad na strane druhej. Rolu inšpirácie u mňa v nemalej miere predstavujú aj fotografie starých experimentálnych štúdii, či historických elektrických nástrojov, ktorých zvuk nepoznám. Alebo opisy mne neznámych kompozičných techník. Predstavujem si, ako znejú a tieto predstavy zhudobňujem. Z komercie a „polokomercie“ ma výraznejšie inšpirovali napr. Genesis 1970-73, Who, Jack Bruce, Marian Varga, Dežo Ursiny, Miles Davis, skladba Popcorn v jednej časti seriálu No počkaj, zajac!+Kraftwerk + fotografia koncertu Tangerine Dream ma inšpirovali k založeniu formácie Analog Apple.....je toho samozrejme viac, ale na ilustráciu snáď postačí...

Napadá mě k tomu ještě, jestli cítíš nějaký výrazný rozdíl, když tvoje skladby někdo slyší...
Když si říkal, že část skladby Prekvapenie si neslyšel ani ty sám, vzdal to vlastně i poslední možný posluchač. Nakolik vidíš svojí tvorbu jako hudební práci a nakolik jako nějaký osobní rituál, obsedantní činnost, druh jednostranné komunikace se světem, nebo třeba druh duševní hygieny? Vnímáš ve své práci i tento element?

Vyjdem z pocitu, ktorý mávam pri občasných projekciach mojich filmov. V miestach, kde cítim, že to nie je ono trpím, dosť deklaratívne, akoby som sa sám sebe ospravedlňoval krútim hlavou, takmer vždy sedím vzadu-cítim sa trapne. No chvíle, z ktorých mám dobrý pocit prežívam naplno a vsugerujem si, že to vidím prvýkrát. Možno toto je ten pocit, ktorému sa hovorí vciťovanie sa do diváka. Skončí film a ja sa premiestnim niekde dozadu sály a čakám či niekto nepríde, čiže opäť zvíťazí moja introvertnosť. Som silný introvert, čo sa prejavuje aj v mojej /ne-/priebojnosti. Fenoménom utiahnutia sa po produkcií vídam v tunajšom klube bežne. Účinkujúci sa po koncerte utiahne niekde dozadu  a ani sa nesnaží o nadviazanie kontaktu, možno sa obáva, že stretne niekoho, kto jeho výkon neohodnotí najlepšie, najmä keď boli diváci nie moc emotívny. Som utiahnutý, ale paradoxne nemám problém osloviť nejakú známu osobnosť, ktorú by sa ostýchal osloviť aj extrovert.
Pod pojmom hudobný robotník si predstavujem chladného profíka-sessionmana s poistenými prstami. No pravda je, že niekedy pristupujem k tvorbe automaticky, akoby bez zanietenia. Často mám pocit, že už mi to toľko nedáva ako kedysi, no to pozná sňáď každý. Našťastie sa to vždy skôr či neskôr vráti do svojich koľají. Dôležité je netlačiť sa do niečoho, čo nejde. Mám svoj čas, nerobím viac ako 8 hodin denne, čiže s tým workoholizmom to nie je až také výdatne. Som nočný vták, čiže najlepšie sa darí neskoro v noci, momentálne chodím spávať okolo 7:00, ale musím to aspoň o hodinu posunúť, aby som mohol vstať o cca 13:00. Tiež záleží na počasí, inak sa točí oscilátor keď je vonku pod nulou a prší, ako keď slnko velí "foťák do ruky a von!". Stále intenzívnejšie cítim, že potrebujem nový impulz, nový level. Napríklad by som si chcel s niekym poriadne zamuzicírovať, prípadne niečo spoločne vytvoriť.
Samozrejme, už by som rád vydal nejaké oficiálne album. Prvok spoluhráča mi jednoducho chýba. V mojom okolí ale nepoznám nikoho, kto by bol čo i len v súkromí a neoficiálne otvorený tomuto druhu improvizácie, improvizácie voľnej, postrádajúcej akýchkoľvek istôt. A to ešte nehovorím o performance. Akoby sa ľudia báli, že sa strapnia, alebo si pokazia svoju povesť, že sa nepreukážu ako dostatočne ohybní. Alebo sa boja, že sa dostanú do bodu, keď nebudú vedieť ako ďalej.
Ale o tom to predsa je-čo by to bolo za improvizáciu, keby bola ochudobnená o blúdenie? Mnoho ľudí sa nevie dostatočne aklimatizovať na...hmm...performatívny spôsob vyjadrovania. Nemyslím tým nejake excentrické výboje, ale..dám príklad: Hrá jazz-rocková kapela, tom sa gitaristovi pretrhne struna. Preruší sa skladba, spoluhráči mĺkvo stoja, nudia sa a čakaju, kým gitarista natiahne strunu, naladí a až potom sa hrá ďalej. V horšom prípade položia nástroje a idú do šatne. A obecenstvo zatiaľ pekne chladne... Takto sa zachová človek, ktorý hrá na pódiu, ale nie hudobník. A už vôbec nie jazzový. Ak je len jediný nástroj schopný hry, musí byť použitý, muzikant sa musí vynájsť, obecenstvo nesmie počuť ticho. Princíp vedomej pauzy je vžitý, no o to viac by diváci ocenili, ak by sa občania s nástrojmi prejavili ako hudobníci.
Človek, ktorý chce so mnou improvizovať by sa mal vedieť vynájsť a komunikovať bez použitia civilného, zažitého spôsobu dorozumievania sa. My sa môžme počas hry rozprávať, ale musí to byť spôsobom hudobným, či performatívnym. Nepoužívať reč civilne - môže to predsa zaspievať, prípadne inak umiestniť do hmoty, ktorej je spolutvorcom. Rovnako ako je v baroch tabuľka "zákaz fajčiť!" , malo by byť v skúšobni: "počas improvizácie v dohodnutých časových úsekoch zákaz rozprávať!"
Samozrejme mám na mysli len veľmi špecifický druh experimentálne chápanej improvizácie. V civile samozrejme komunikujem normálne. Ale improvizácia je práve vyzlečenie sa z civilu a postupne obliekanie sa do nedefinovateľnej, neustále sa pretvárajúcej hmoty, ktorá je len „teraz“. Bohužiaľ, tomuto druhu komunikácie je otvorené veľmi malé percento ľudí, navyše chýba potrebný priestor. Človeka tiež veľmi demotivuje, ak sa predsa len niekto nájde na kom vidno, že to myslí vážne, príde čas na realizáciu a dotyčný sa začne vykrúcať vetami typu: “...vieš, ja teraz vôbec nemám čas a dlho ani nebudem", “...hmm..no ja neviem, či by som práve toto chcel" prípadne: "momentálne nemám čas, ale niekedy si isto zahráme...”, pričom to "niekedy" trvá tri roky. Prípadne sa tí ľudia odsťahujú do zahraničia. Potom sa nemožno diviť, že som nezdravo pasívny a uzatváram sa do seba. Keby som žil vo väčšom meste, bolo by to iné. 
Že som Prekvapenie nepočul, ešte neznamená, že skladba nie je určená na počúvanie. Aký by to potom malo zmysel? To len ešte nedozrel jej čas. Aj matka vidí dieťa až po pôrode, navyše tá nemá takmer žiaden vplyv na jeho vývoj v prenatálnom štádiu. U mňa tomu tak nie je, jednotlivé polotovary kompozície nevznikali náhodným princípom. Teda mám ten dojem, no keď nad tým momentálne rozmýšlam....dostal si ma do pomykova...možno aj nejaky nahodný princíp bol. Samotný fakt, že bude niečo také predvedené bude lákadlo, no chce to špecifický druh vopred oboznámeného poslucháča, ktorý by prišiel v dostatočnom množstve, nech to má zmysel. Aj mi napadlo, že by som pri produkcií mohol sediet na javisku, aby divák videl emócie skladateľa formované špecifickým druhom očakávania, no stupeň môjho exhibicionizmu mi to zatiaľ nedovolil. Verím tomu, že po prečítaní tohto článku to bude určite niekto chceť, v tejto, alebo inej podobe skúsiť.









                   Grafické partitury Andreje Danócziho pro softwarovou verzi syntezátoru ANS:











čtvrtek 7. března 2013

Psychochat


Psychochat

Dobrá hudba z Rychlebských hor

Projekt Psychochat  (podle návodu aktérů čteno [psychochat]), je jednorázovým projektem, který
nečekaně vznikl (a zanikl) během několika denního pobytu na chatě kdesi na Jesenicku.
Kytary tvořící inventář chaty a především pak všudypřítomné kuchyňské perkuse, lžíce, talíře a rendlíky mísící se s “opravdovým” field recordingem, skládají dohromady radikální sound této akustické události. Některé skladby jsou na extrémním přístupu k field recordingu založeny, například skladba Za chůze, která je zřejmě opravdu nahrávaná za chůze. Lakonickým a mnohé vysvětlujícím Outrem končí osmiskladbová session, kterou si můžete poslechnout na adrese:
http://bandzone.cz/psychochat


PSYCHOCHAT O SOBĚ:
Toto dílo jsme nahráli během několika dní na chatě v malebném a inspirativním prostředí Rychlebských hor na zde dostupných nástrojích. Byl to příjemný drogový pobyt. Ke vzniku přispělo vnitřní souznění s okolními duchovně naplněnými místy. Přímo na chatě byla kaple, kde jsme nacházeli místo porozumění a uklidnění. V sousedství pak kostel Panny Marie Sallety k němuž náležela křížová cesta, hned vedle pramene potoku Saletta. Na svahu, kde se nacházela křížová cesta jsme u posledního zastavení uspořádali improvizovanou noční mši pod vedením našeho kamaráda, který studuje v semináři na katolického kněží. Všechny tyto zážitky vytryskly v našich skladbách.
Vše, co jsme nahráli je ke stažení na bandzone.cz.

úterý 19. února 2013

Muzikant Králíček



Kdyby se hledala česká obdoba R. Stevie Moora, lo-fi superhrdiny, pionýra domácího nahrávání a autora více než čtyřset alb, napadl by mě v podstatě jediný kandidát - Muzikant Králíček. Pod tímto pseudonymem se ukrývá hudebník, divadelní herec, filmový režisér, pedagog FAMU a frontman skupiny MIDI LIDI Petr Marek. Stejně jako u R. Stevie Moora je jeho tvorba značně eklektická, vrcholů v obou případech dosahuje u rockových (poprockových) písní. Muzikant Králíček od roku 1994 natočil deset řadových alb, několik kompilací, EP a hudbu ke dvěma filmům. Dalších osm alb stihnul nahrát mezi lety 1988 - 91 jako člen projektu The Scalders. V roce 2005 vzniká úspěšný projekt MIDI LIDI, Muzikant Králíček od té doby téměř žádnou aktivitu nevyvíjí.


Hudba Muzikanta Králíčka oplývá podivuhodnými “nehitovými” hity, mnohdy velmi nadstandartními texty, podivuhodnými aranžemi, leckdy zvláštně protahovanou stopáží, písně jsou někdy až nezvykle upřímné, někdy zasuší tím nejsušším humorem, častá je kombinace obojího. Na albech Muzikanta Králíčka lze najít folkové balady, rockové vypalovačky, punk, popové hity, ambient I poměrně surovou elektroniku zdobenou primitivním samplingem. Ve skladbě Sportler zazní téma za které by se nemusel stydět ani Ladislav Štaidl, píseň Veselá kopa zase zní jako z punkového sampleru Rebelie z roku 1990. Během pobytu v nemocnici nahraje album DRAIN TRAIN.
V roce 1995 nahraje desku německých písní ABSURDITÄT. V roce 2002 pak "hudbu k mytí oken" MŮJ PRST NENÍ ZOOMOVÝ. Když nemohl sehnat EP dua Cabaret Voltaire THREE MANTRAS, nahrál si sám svou vlastní verzi. Kdo neměl dostatečnou odvahu k poslechu všech Králíčkových alb, případně o nich ani nevěděl, tomu dobře poslouží “intro for losers” The Best of Králíček 1998-2003, kompilace největších hitů, mezi nimiž zřejmě vévodí popový hymnus Nazdar jídlo! Ahoj pití!, použitý i ve filmu Jana Gogoly NÁROD SOBĚ (2003). Pozor hit!

V rozhovoru s Pavlem Klusákem (viz link dole) Petr Marek uvádí, že svá alba nahrával pro “imaginární fanklub”, který si nakonec vyžádal i vydání “best of” Králíčkových písní. Těžko říct, kolik měl imaginární fanklub členů, Králíčkovy písně samozřejmě získaly téměř kultovní statut, ovšem jen v úzkém kruhu zasvěcených. Po uvedení filmu Národ sobě aneb české moře v 18 přílivech hudbu Muzikanta Králíčka objeví širší okruh lidí, jeho písně konečně začnou kolovat mezi posluchači. To už se ale blíží doba vzniku projektu MIDI LIDI, jehož úspěch převálcuje předchozí Markovy hudební aktivity a odsune Králíčka na druhou kolej. Nic ale neupadá v úplné zapomenutí a olbřímí tvorba Muzikanta Králíčka si zaslouží pozornost jako něco pro co schází na české hudební scéně ekvivalent. Píseň Totalita má vyloženě hitové ambice a poněkud zvukově předznamenává pozdější tvorbu MIDI LIDÍ.


PETR MAREK O KRÁLÍČKOVI
Jak vlastně došlo ke zrodu Muzikanta Králíčka? Náshromáždil se ti v šuplíku materiál, nebo jsi neměl najednou s kým hrát?
My jsme si vždycky s kamarádem Nebeským hráli na "profi produkce" a dělali si z toho prdel, takže byl logický krok, že někdo z naší kapely KAKADUO musí udělat "sólové album". Jenom pro tu legraci, aby bylo na světě. Že má jako "ambice". A udělal ho Nebeský pod názvem Hrabě Grošák. A já jsem si řekl, že se budu jakoby "neinvenčně opičit" a pojmenovl jsem se Muzikant Králíček. Žádnej tvůrčí přetlak. Prča. Taky podle toho vypadala první strana kazety Králíček, nazvaná "Říše hlupého". Jenom debility a pomsta hudbě a la Kakaduo. Na druhé straně, kterou jsem pojmenoval "Říše moudrého" jsem si hrál na to, že už ten "autor" chce být "seriozní". "Králíček" i "Grošák" byly vlastně postavy. Nejsme to my. Až mně se to pak vymklo po pár domácích albech.


Na tvém Myspacovém profilu jsi míval podtitul "Never playing live." Nikdy si nehledal živou podobu Králíčka? Slyšel jsem, že už tě mnohokrát přemlouvali aby si jako Králíček vystoupil, je pro tebe Králíček čistě domácí záležitost?
Dvakrát nebo třikrát jsme to zkusili a nebavilo mě to. Ale spíš proto, že jsme nebyli ochotni zkoušet dýl než jeden den a podle toho to vypadalo. Protože když už bych to chtěl hrát, tak zase už perfektně. To je takový hezký paradox oproti té lehkosti a legraci, se kterou jsem to nahrával. A oproti mnoha jinejm živejm hudebním vystoupení, který byly 100 procentně improvizovaný včetně textu. Taky jsem nedokázal nikdy naživo dosáhnout takovýho zvuku kytary, abych byl spokojenej. A krom toho ta domácí instrumentace bývala složitější než bicí basa kytara. V tomhle mi v budoucnu pomohly až počítače u MIDI LIDÍ. Tam ten zvuk zůstane takovej jakej chci furt.

Králíček podle mě vyprodukoval spoustu hitů, zároveň jsi se věnoval experimentálním nahrávkám. Cítil jsi, nebo cítíš, že Králíček tvoří v nějakém stylu, nebo jsi byl spíš otevřený čemukoliv?
Králíček vždycky byl imitátor. Dělal si pořád hommages oblíbeným i nenáviděným stylům. Nemá vlastní tvář. Něco podobnýho mi vyhovuje třeba na Pulp.


Jaké bylo technické pozadí nahrávek Králíčka? Měl jsi nějaký vícestopák? Jaké techniku si používal?

Nejdřív VHS Hi-Fi videopřehrávač Panasonic, kam se vlezly jedna stereostopa + jedna dabingová monostopa na sebe, pak jsem to ping-pong překopíroval do kazeťáku (později minidisku), přičemž jsem přihrával další stopu, a pak ještě jednou z kazeťáku zpátky do videa opět s přihráváním. A nakonec jsem přidal ještě jednu monostopu ve videu.

Rozumím tomu dobře, že se vznikem MIDI LIDÍ jsi se přestal Králíčkovi věnovat? Navazují ty dva projekty na sebe nějak? A vrátí se někdy Králíček?
To se neví. Dlouo jsem to rozděloval, že Králíček je přece jenom postava, které se nehodí některé věci a naopak některé Králíčkovy by se nehodily MIDI LIDEM, což mi ale přijde, že padlo na třetí MIDI desce Operace "Kindigo!". Tam je několik ryze Králíčkovských písní. Asi je mi to už jedno. Ale kdysi Králíček nahrál album coververzí mé první pubertální kapely THE SCALDERS pod názvem KRÁLÍČEK PLAYS THE SCALDERS a uvažuju o plánu udělat desku MIDI LIDI PLAY KRÁLÍČEK. Protože Králíček má pár typicky midi-lidských disco-písní.  (Ještě by se dalo jít za roh a nahrát MIDI LIDI PLAY KRÁLÍČEK PLAYS THE SCALDERS)


Reprezentativní výběr Králíčkových písní naleznete zde:
http://uloz.to/x84gJrq/the-best-of-kralicek-petr-marek-solo-midi-lidi-1994-1999-zip
Desáté album Muzikanta Králíčka Emotýl z roku 2002 lze stáhnout zde:
http://uloz.to/x4p1GKT/muzikant-kralicek-emotyl-solo-petr-marek-midi-lidi-zip
Drain Train stahujte zde:
http://uloz.to/xxHzD62/muzikant-kralicek-the-drain-train-petr-marek-midi-lidi-2005-zip


Odvrácenou stranu Králíčkovy tvorby představují alba Můj prst není zoomový, obsahující jeden půlhodinový track lapidární elektroniky pepřené neučesaným field recordingem a ručním samplingem, psychedelický rock alba Peel Session, ambient alba Three Mantras, nemocniční “soundartové” album Drain Train, ale hlavně pak radikální album Macho. Na něm Králíček vytvořil lunatický hybrid Přemysla Ruta a Wild Man Fischera  a při bloumání po ulicích a obchodech se zapnutým diktafonem namlouvá do jeho mikrofonu rozličná hesla, předsevzetí a hlasové a textové experimenty (Musím přestat s kouřením - bude ze mě mouřenín!). Do skladeb tu a tam vstupují lidé zvenčí (Co to máš, vysilačku? Ne, já si nahrávám zvuky..), mikrofon co chvíli přebudí vítr. Jedna skladba se leckdy odehrává ve více akustických prostorech, tak jak Králíček putuje po domech, chodbách a ulicích.
Naprosto radikální a dobrodružná záležitost! Dokonalý protipól The Best of Králíček.
Endemitní klenot!


Balíček čtyř (dle samotného autora neposlouchatelných) experimentálních alb:

Můj prst není zoomový, Three Mantras, Peel Session a Macho stahujte ZDE:
http://ulozto.cz/xJqo1mf/kralicek-muj-prst-neni-zoomovy-three-mantras-macho-peel-session-zip


V písni Paula z německy zpívaného alba ABSURDITÄT se Králíček prezentuje jako východoněmecký či snad rakouský popový bard a ve statickém klipu naplno projeví svůj zaumný humor a prověří tak posluchačovu odolnost. Píseň je údajně inspirována estetikou Ein Kessel Buntes a východoněmeckou skupinou Puhdys.
Tahle hudba není pro každého!





Ačkoliv se na Králíčkově myspacovém profilu dlouho skvělo heslo “Never playing live!”, přece jen jsou důkazy o Králíčkově veřejném vystoupení, jako například toto video z party Designbloku, kde charmer Králíček předvede téměř stadionový pop s písní Sportler a zmizí v úkrytu za závěsem.






Lo-fi animovaný klip se smutným textem. Zdá se vám, že housle moc neladí a hlas je moc potichu? Perfektní Králíčkovský sound! Hitové písně kořeněné chybami a nedokonalostí. Potenciální hitmaker by mohl zásobit mnohé popové hvězdy zaručenými hity, ale místo toho zpívá o záchodu a smutní se Spejblem a Hurvínkem.





A na závěr samozřejmě i asi i největší Králíčkův hit Nazdar jídlo! Ahoj, pití!






Vše o Muzikantu Králíčkovi můžete najít na webu Unarclubu na adrese:
http://www.unarclub.cz/Kralicek.html

Několik písní k poslechu online na:
www.myspace.com/kralicek

Rozhovor Pavla Klusáka s Petrem Markem, Týden
http://www.unarclub.cz/LASKA/Klusak.html

KAŽDÁ VTEŘINA SE ZAPICHÁVÁ

Rozhovor Peter Marek – Jan Gogola ml., Kino/Ikon 2004
http://www.unarclub.cz/Gogola.html


Vedle již zmíněných The Scalders byl Marek také členem Kakadua, které založili ze spolužákem Jiřím Nebeským v roce 1992. Během let 1992-2004 nahraje dvojice, vzniklá původně pod názvem Doktor a Dement, čtrnáct alb.

"Undergroundové duo DOKTOR A DEMENT" (a dále už pouze KAKADUO) vymysleli Marek s Nebeským (oba 18) v květnu 1992. Název byl inspirován fotografií dvou členů britské hudební skupiny ERASURE. činnost zahájilo tentýž den pořízením nahrávky skladby Jerzy Plazewski a okamžitým natočením videoklipu. V maturitním týdnu pak natočilo několik dalších písní včetně videoklipu A. H. má hodnou ženu. V průběhu léta pak následovaly skladby Láska, Zle namalowana kura, Tysiacz oczu dr. Mabuse, Masák a další. 26 tracků bylo o dva roky později zkompletováno do podoby dvojalba DON BASS, které vydal Unarclub 1994.

                                           ...z webu unarclub.cz


Stylový rozptyl Kakadua je podobně široký jako v případě Muzikanta Králíčka. Na výběru Diskrétní sezóna 1996-98 slyšíme underground, psychedelii, novovlnnou elektroniku i folkové balady. Texty jsou zde speciální kapitolou, proud slov se valí stále kupředu, spojuje se do překvapivých souvislostí (...les-to je malé české dada..), nebo se mění na jakési automatické zaříkávání. Většinou ale stojí za pozornost a někdy se dočkáme i vyložené perly, jako studie o falešných hippís s dlouhými vlasy a skinheadech (Lepší je být cílevědomě správný).




Výběr skladeb Kakadua Diskrétní sezóna 1996-98 stahujte ZDE:
http://ulozto.cz/xGuHqUy/kakaduo-diskretni-sezona-96-04-petr-marek-midi-lidi-jiri-nebesky-www-unarclub-cz-zip

Vše o Kakaduu na stránkách Unarclubu:
http://unarclub.cz/DoktorDement.html

A zde jako pěkný bonus zbrusu nový klip Kakadua:



Písně Kakadua nyní ke slyšení na i Soundcloudu: