pátek 26. září 2014

Michal Drozen


Hudební svět výtvarníka Michala Drozena je jednak rozáhlý (dostal jsem se pouze asi k patnácti kazetám, většina ostatních ostatních byla momentálně součástí expozice) a jednak spletitý, ba přímo neproniknutelný. Jeho tvorba je spojena s médiem magnetofonových kazet a charakter média také v mnohém udává výsledný charakter záznamu. Kazety bez dalšího přepsání neumožňují pozdější editaci a tak jsou všechny nahrávky záznamem dané chvíle i se všemi chybami, nenádálými vyrušeními, pronikání předchozí vrstvy do nahrávky, nebo naopak pozdější přehrání původní vrstvy. Z pod dlouhé elektronické improvizace se tak vyklube dechovka, kytarová píseň je přerušena náhodně příchozím a točící magnetofon zaznamenává několikaminutovou rozpravu, někdy obsahuje záznam jen nekonečné ladění kytary, samozřejmostí jsou typická žvýknutí pásky při vypnutí nahrávání. Hudba z rádia, pokusy s akustickými nástroji, zpěv, klávesové psychedelie či minimalistická elektronika, vše je zde spojeno hutným sonickým lepidlem magnetofonového pásku a ohrané magnetofonové hlavy. Výsledek je podivuhodně temná koláž blouznivých kytar a la Jandek, syrových elektronických kompozic jak z nějaké ranné desky Residents, lysergové country a hypnagogického zvukového vytržení. Psychedelie jako brusný papír, bez okras hudebních i zvukových, somnambulní drnkání, ve kterém se jeden riff podbarvený šumem ohoblované kazety opakuje až do nekonečna. Provedením někdy záznam připomene Davenport Family, libující si ve “špinavém” direct-to-tape nahrávání na různých podivných místech. Hudba Michala Drozena je ovšem daleko temnější a strašidelnější než Davenport Family, kde i při největších kakofoniích za nahrávkou cítíme kolektivního ducha. Drozenovy kazety se točí stále vpřed a zcela bez cenzury zachycují bytí a momentální duševní stavy autora, přebíhajícího většinou libovolně od akustických nástrojů k elektrickým a zpět, tu a tam deklamujícího bez nástrojů, nebo poslouchajícího jakýže to podklad vlastně momentálně přemazává. Prolínání hudebních motivů do hovorů s přáteli a členy rodiny a útržky populární hudby, původně zaznamenané na přehrávaných kazetách vytváří také specifickou zprávu o médiu samotném. Tohle se zkrátka v digitální doméně nepřihodí.




Tato hudba není primárně určena pro širší obecenstvo a to z ní možná činí vůbec nejsyrovější materiál na blogu Endemit Archives. Pokusil jsem se z nepřeberného množství materiálu vybrat několik skladeb, které by dávaly smysl samy o sobě nebo by nějak typicky reprezentovaly Drozenovu práci. Ten opravdový ponor ale samozřejmě nastává, pokud se chcete proposlouchat skrz celým materiálem. Je to cesta do temnoty, do světa kde neplatí obvyklá pravidla, kde vše může co chvíli změnit tvar nebo význam. Přestože taková výprava na mne kladla jako na posluchače velmi vysoké nároky, snažil jsem se vyposlechnout vše a poučit se o dalších možných zákoutích domácího nahrávání. Michal Drozen ho na mnoha místech dovádí do extrému. Kazeta je pro jednolitý proud nahrávek slévající se dohromady a tvořící tak vlastně podivný mixtape, naprosto ideální médium. Mnohdy se přes sebe nahodile vršené nahrávky zajímavě skládají v podivuhodný mimoňský radioart.
Materiál tohoto charakteru se těžko popisuje a ještě hůře se z něho vybírá reprezentativní vzorek. Doufejme, že následující krátký rozhovor a několik ukázek uvede laskavého čtenáře tohoto blogu na správnou stopu.


Jak jsi se dostal k nahrávání a proč vlastně jako médium používáš pořád kazety, když všichni okolo nahrávají všechno na notebooku?
K nahrávání jsem se dostal jako student gymnázia. Začátek byl podmíněn nejprve tím že jsem dostal zaprvé elektrickou kytaru a za druhé magnetofon po dědečkovi. Začal jsem nahrávat výhradně na kazety. Kazeta se mi líbí. Jednak jako objekt a dále proto že je to nosič. Je to nosič zvuku.

Jak se tvoje nahrávky pojí s tvou výtvarnou prací? Nemyslím jen formálně, ale prý jsi například jednu dobu maloval jenom sérii svých autoportrétů - jsou i tvoje kazety taková série autoportrétů?
Moje nahrávky začaly vznikat hlavně kvůli tomu, abych k nim mohl udělat obal. Výtvarný prvek je tak patrný hned od začátku. Nechtěl jsem aby vznikl prázdný koncept tím, že bych maloval pouze obálky pro kazety, které nenesou žádný zvuk. Každopádně mě z výtvarného hlediska zaujal samotný formát kazety. Téma autoportrétu ve své výtvarné činnosti rozvíjím i nadále. Moje nahrávky by se daly brát jako jakási forma autoportrétu, ovšem nechtěného.

Kolik kazet si asi nahrál? A poslechneš si je někdy znovu, nebo jsou pro tebe uzavřenou konzervou minulosti, ke které se nevracíš?
Nahrál jsem asi kolem osmdesáti kazet. Většinu z nich jsem po jejich nahrání znovu neslyšel.

Na některých kazetách, a možná na většině, tvoje improvizace na různé nástroje plynule přechází v ladění, různé štrachání, rozhovory s kamarády nebo členy rodiny, tvoje vlastní hudba je přerušená hudbou nahranou z rádia a naopak. Jak vlastně vnímáš to co je na kazetách nahrané. Je to deník, prostý záznam, nebo umělecký akt? Do jaké míry je, myslíš, materiál zaznamenaný na kazetách pochopitelný pro lidi zvenčí?
Myslím si že to co je na mých kazetách je velice soukromá výpověď. Může být zajímavá asi jen pro úzký okruh lidí – především mých přátel. Jedná se o záznamy nahrávané většinou v celku, jakési hudební session doplněné o to okolo. Pochopitelné tak mohou být pouze určité pasáže. Zmíněné rozhovory bych nejraději zpětně vymazal, protože se za zpoustu věcí stydím.
Asi od půlky přešlo od pouhé hry s nahrávátkem k vážnějšímu záměru a to k vytvoření hudebního labelu sídlícího v místě mého bydliště. Z nahrávání kazet se stal umělecký záměr.
Problém byl že nebyly kapely, které bych chtěl na svém labelu vydávat. Sklouzlo to k vytváření mé vlastní diskografie, k selfpromotion pod různými jmény.

Když mluvíš o labelu, co to znamená vůči nějakému potenciálnímu posluchači? Kopíroval si někdy některé své kazety pro někoho, nebo si je třeba půjčoval k poslechu? Je tvůj label virtuální ve smyslu, že je to vlastně spíš jen koncept? Nebo jak tohle vnímáš?
Asi jen dvakrát nebo třikrát jsem kazetu přehrál pro kamarády. Jiné jsem daroval. Jedná se asi o label bez posluchače. Myslím že jsem se tím dostal do jakési slepé uličky. Chtěl jsem založit třeba bandcamp, kde by byly k poslechu všechny kazety co jsem udělal a lidi by si je mohli objednávat. K tomu ale zatím nedošlo. Zůstávám tedy čistě u myšlenky.

Říkal jsi, že máš country skupinu. Čím se cítíš ovlivněn a čemu bys řekl, že je tvoje hudba podobná?
Ano, hrajeme s klukama jako DINGO. Kdo mě v hudbě zcela jistě ovlivnil je Daniel Johnston.


Výběr z cca patnácti kazet Michala Drozena pro vážné zájemce ke stažení ZDE











neděle 11. května 2014

Dj Smažák

"Na FB jsem objevil odkaz DJ Smažáka a pustil si jeho tvorbu.
Během poslechu naprosto alternativní skladby jsem si uvědomil, že jsem kretén, vypnul PC, obul botky do nepohody a tradá ven. Kličkoval jsem lesy za domem a našel dávno zapomenutý Pekelný kopec."
Pavel Číhal


Dj Smažák alias Vko alias Bajnyvko alias Vítr mi za následující rozhovor sliboval kyanid draselný ve formě cereálních tyčinek a nechal se titulovat “Majkle”. Tomu co o něm vypráví jeho přítel pan Pekař údajně nemáme věřit, ale naštěstí jsem stejně zapomněl o co šlo. Na různých hudebních serverech má nahrané různé skladby, které by měly být dávno smazány, ale to on ze zásady nedělá. Díky tomu nemá už místo na nahrání nových skladeb, takový je ale život. Naše pestrá korespondence vyústila v krátký rozhovor, viz níže. Zde pak můžete listovat asi nejúplnější a nejčerstvější kolekcí Smažákových skladeb:
http://bandzone.cz/djsmazak









Tahle otázka je prý nejtrapnější ze všech, ale co znamená DJ Smažák? 
Proč DJ? A proč Smažák?
Když jsem se rozhodl, že budu dělat muziku sám, řekl jsem si, že můj název - nebo jak to říct - musí být zároveň hodně trapný, hodně obyčejný a vůbec neříkající o co se jedná. Dobře...přiznávám se, že to nemělo žádnou poetiku, prostě střela, myšlenka, všechno je spletitý a vlákna koberce se prolínají, DJ Smažák. Zkratka DJ mě přišla vhodná, zaprvé odradí lidi, které by mohla moje muzika zajímat a za druhé se prostě cítím jako dýdžej. Smažák mi přijde něco jako řízek pro vegetariány. Davová psychóza, za řízek si klidně nechám zkazit život. To je můj vzkaz lidem, tady ho máte – Smažáka.

Když jsem poslouchal tvoje věci na různých webech, tak jsem někdy slyšel celkem ukázkovou world music, někdy to byl trochu ambient a někdy taková taneční hudba. Jsou to různá stádia vývoje projektu, nebo to prostě jednou vyjde tak a jindy onak?
Nemůžu říct, že se jedná o určitá vývojová stádia, spíše se jedná o momentální rozpoložení. Je to rezonance, je to odraz toho co se mi právě honí v hlavě. Navíc mám rád rozmanitost. Monolit není můj styl. Proto jsem nikdy nemohl vydržet v žádné z punkových, popových, reagge a funky kapel. Představa, že objíždím koncerty a hraju pořád to samé dokola...děsivé.
 


Co pro tebe znamená world music? A když s ní pracuješ, mícháš různé nahrávky do nějaké super-world music anebo k tomu ještě něco sám dohráváš?
World music – pro mě je to muzika z různých koutů světa. Každý region má svoje specifika. Je to zajímavé, že to takhle je. Uvedu příklad, který by mohl někdo poznat. Australská didgeridoo, japonský taiko drum, čínská flétna, arabský oud atd atd. Stejně tak tyto regiony mají svoje rytmy, mají svůj specifický projev. Úplně se dojímám, když to píšu. Vždyť to je přece taková nádhera. Super world music to se mi, ty vole, líbí. Baví mě mixovat různé kouty světa a hrát si na super world music. Žijeme v době internetu kdy není problém spojit se s lidmi s celé planety a prosit je o nahrávky jejich tradičních nástrojů ( zase mě to dojímá ), které pak opět míchám a proměňuji podle svého libida. Častá otázka, to hraješ ty? Samozřejmě nic není definitivní a konečné, někdy dohrávám, někdy nedohrávám. Obvykle to vypadá tak, že si udělám nějaký základ, do kterého pak dohraji pomocí moderních tlačítek a počítačů nějaké tradiční zvuky, nebo třeba typické zvuky některých jiných producentů a DJ. Moment tvorby je silně přítomen.

Vystupuješ taky živě? 
Živě nevystupuji. Je dost možný, že se něco chystá.

Od pana Pekaře jsem se dozvěděl, že si schopný literát. Písňová forma jako ideální spojení hudby a textu tě nikdy nelákala?
Musím reagovat na Pekařovi lži. Nejsem schopný literát a neumím psát. Nebráním se spojení hudby a textu, ale všechno musí vyjít ze vnitř. Nedělám na objednávku, neumím si poroučet co napíšu, neumím si naplánovat termín kdy udělám další skladby. To všechno obstarává vnitřní hlas nebo spíš potřeba, která se ozývá nepravidelně a někdy má i slušné pauzy. Například v létě se radši chodím koupat do řeky nebo pozorovat lesní traviny. Taky si občas dám pivo na zahrádce a rozmlouvám s lidem. Když přijde pocit opovržení a nadřazenosti nad stádem, dám si pár mentálních facek a stoupnu si na nohy. Spojení se zemí pomáhá vidět věci víc jednoduše. Vidět věci takové jaké jsou.




Pro zájemce o další informace je zde rozmarný Smažákův rozhovor pro web Alternativní kurník:
http://www.akurnik.cz/rozhovory/s-jiz-brzy-legendarnim-dj-smazakem_10/




středa 5. března 2014

Mhnunrrn


Za projektem s tajuplným názvem Mhnunrrn se skrývá Jaroslav Diviš, samorostlý Vsetínský výtvarník a hudebník. Mhnunrrn je očistná hluková lázeň, jednolitý proud hrubě otesaného hluku, ze kterého lze tu a tam vytušit jeho zdroje, většinu času však posluchač zůstane válcovaný hlukovým vodopádem, který nepoleví ani na chvíli. Hluk Jaroslava Diviše je hluk v bio kvalitě - opravdový domácí noise, pod kterým, kdesi v hloubce bublají i vzpomínky na metalové mládí.

Oficiální nosič Mhnunrrn si můžete zakoupit u vydavatelství Bleeding Ear, jde o kazetu, vydanou v počtu 30 kopií. Její cena je 70 kč.
Zde link na label Bleeding Ear.

Bandcamp projektu ZDE

Nedílnou součástí tvorby Jaroslava Diviše jsou jeho obrazy. Galerii můžete navštívit ZDE.






Krátký rozhovor s Jaroslavem Divišem:

Co je to Mhnunrrn? Tvá alba a skladby se také jmenují podivně (Arytnelanuko Cugsmanbemi, Orh Oxctsasavxixtibi), v jakém je to vlastně jazyce?
Mhnunrrn – pravěké zamručení souhlasu a spokojenosti. Všechny názvy a slova jsou ve vymyšleném jazyce. Nemá to zákonitost, pravopis, abecedu, písmo, nic. Jen slovní koláž, přehazování písmen. Arytnelanuko je zvuková entita pro větší zvukový experiment, který si „nemohu“ dovolit v Mhnunrrn. Mhnunrrn v sobě nese ještě ten kovový základ, se vším všudy – černý hluk. Arytnelanuko je laboratoř. JaroslavD jsou hudební koláže, které souvisejí s mojí výtvarnou činností, a kde musím vystupovat jako persóna pod vlastním jménem.
Dále je ještě několik názvů, více čí méně mrtvých nebo občasných příležitostí, převážně na poli mezinárodním.

O svých nahrávkách někdy mluvíš jako o “black noise (metalu)”. Zdá se mi, že většinou jde spíše o poměrně čistý noise. Jaká je tvoje spojitost s metalem, metalovou scénou?
Mám jednu výhodu, kdy jsem naprosto přirozeně přešel od metalové hudby (kytara, krabičky, mikrofóny) k nízké úrovni zvuku a tím i hluku (kytara, krabičky, mikrofóny, přímé nahrávání). A jako nedoučený elektrikář si hodně věcí obsloužím sám. Metal pro mě byl a je a bude vždy základ, už jen proto, že jsem se díky metalové subkultuře (především black metal) naučil základy nebo etos, jak by se měl chovat jedinec nebo skupina ve vzájemném prostředí podpory, nezištnosti, soběstačnosti atd. Později jsem však pochopil, že to, co se vydává za podzemí nebo okrajovost, je úplně to stejné jako většinová a průměrně přijímaná veličina, jen s tím rozdílem, že je zde obrovské množství ukřivděných a podle sebe se označujících nepřátelů žánru, kteří velmi rychle zradí svoje kořeny, etos, jen když se jim nabídne možnost vydat svoji nahrávku u větší společnosti nebo jako spořádaná družina nastoupí do nahrávacího studia a tam zhmotní své temné a záhrobní vize (nebo naopak nějaké to zralé poselství světu). To celé potom nabízí v dárkovém balení za výhodnou cenu. Já se vždy držel svého „udělej si sám“ (D.I.Y.), a v tomto je hlukový subžánr ideální. Nahrávky rozdávám, měním za jiné, autorské kopie nechávám vydavateli, aby jejich prodejem získal zpět prostředky, které do vydání vložil. A jedna důležitá věc: tak jak se postupně vyvíjí moje výtvarná činnost, tak k ní hledám i odpovídající zvukovou stránku. A podle mého názoru není nic lepšího než spojení informelu a hluku, aktivní grafiky a zvukových koláží atd. Jen se neomezovat a tvořit, nic víc.

Jak tvé nahrávky vznikají? Na čem a jak je nahráváš?
Nahrávám v pokoji, kytara, klávesy, mám pár hlukových krabiček, ať už koupených nebo vyrobených od Luca (Zarach 'Baal' Tharagh). Natáhnu šňůry, zapojím reproduktor jako mikrofon a nahrávám. Improvizace. Když mám nahráno několik stop, tak je jen spojím v PC programu, bez nějakých úprav uložím, hotovo. Potom sám poslouchám, co vlastně vzniklo, s napětím, s překvapením. Omezen jsem vybavením, protože všechny peněžní  prostředky sežere výtvarno, takže krabičky, nástroje a všechno to doplňuju jen vzácně, ale o to víc se vždy nový prvek snažím plně zapojit do tvoření. Občas si vyrobím nějaký ten „nástroj“ sám, ale to je jen dočasná věc, která stejně po pár nahrávání vezme za své.

Je Mhnunrrn výhradně “studiový” projekt, nebo někdy vystupuješ naživo? Je to vůbec technicky možné? Láká tě vůbec představa živého hraní, nebo jsou nahrávky Mhnurrn spíš pravým domácím produktem, tvou “relaxační” aktivitou?
Vystupuju naživo, když nahrávám, jen u toho nikdo není. Hanlivě se tomu říká „pokojové nahrávání“, ale když je to pravda, tak proč ne, že. Relaxace to moc není, spíš totální nasazení a pokud tvořím delší skladby nebo koláže, tak i časově náročné, kdy jednu skladbu tvoří cca 4 – 6 stop, ale o to víc jsem zvědavý na výsledek. Můžu tomu říkat „nahrávání naslepo“, až potom, kdy překryju všechny ty vrstvy přes sebe, vidím / slyším přes tu hlukovou stěnu a kouli střed, do kterého se při poslechu snažím proniknout.




Jsou součástí vesmíru Mhnunrrn i tvé obrazy, případně tvá záliba v paleoumění, či paleofuturismu?
Ano, je to nedělitelný celek, slyšet obrazy, malovat zvuky, skládat koláže, stříhat zvuky, jedno s druhým. A pravěk, to je ten střed. Ale pozor, to neznamená, že volám po návratu do jeskyň, k výrobě palic a požírání morků z kostí zdechlin. Naopak, žiju moderní pravěk, což je právě ten paleofuturismus. Tyto motivy užívám i ve výtvarné tvorbě, ale čas nebo děj, ten se odehrává na neznámém místě, prozatím nazvaném planeta Primitiva. A samozřejmě a na prvním místě, je to všechno hra, realizace, nekonečno možností a hledání. Jen při tom všem vykopávání a nálezů pomalu zahrabávám sebe. Ale když už kopat, tak hluboko, třeba i do středu Země, a potom vyletět druhou stranou ven, do vesmíru v dřevěném hvězdoletu. Uááááááááá.

 

Džumelec - Brutovce


Zkraje tohoto roku vydal Erik Sikora skrývající se pod uměleckým jménem Džumelec další album album s názvem Brutovce. Posun už od tak vynikajícího alba Odkalisko staré psisko je značný.
Album nemůžu doporučovat víc. Níže přikládám vlastní recenzi, psanou pro časopis HIS Voice a dostupnou online na adrese: http://www.hisvoice.cz/index.php?id_clanku=1752




Téměř tajné album Odkalisko staré psisko výtvarníka Erika Sikory, respektive jeho hudebního alter ega Džumelce bylo pro mě jednou z nejzajímavějších česko-slovenských nahrávek roku 2012. Po albu se zavřely vody internetu, i pro mnoho milovníků experimentální hudby bylo pravděpodobně těžko stravitelné. Je to paradox, protože sám autor tvrdí, že Džumelec je projekt převážně písničkový a jako své vzory uvádí i Kanye Westa či Jamese Blakea.
Nyní je Džumelec zpátky s novým albem, dle vlastních slov “pořádně popovým”. Pokud pop značí větší srozumitelnost a jisté zjednodušení, lze mu dát za pravdu. Nová deska už nevyděsí posluchače hned v první skladbě kakofonií zpěvů jak z porouchaného magnetofonu, ale začíná pomalu, rozvážnými zvuky a koupelnovým recitativem. Už během první skladby si však posluchač nemůže nevšimnout, že toto písničkářství je stejně tak křehké jako vykloubené.
Album Brutovce čítá sedm skladeb s tématem “krajinářského rapu”. Spíš než rap jde o recitativ, sprechgesang a zklidněný zpěv, který ovšem tu a tam vyústí v refrén nebo slogan s vyloženě hitovým potenciálem. Instrumentace je pak úsporná, hlavním nástrojem je zde baskytara, občas se ozvou stručné klávesy, nebo opatrné bicí, osou nahrávky je ale Džumelcův hlas, ozdobený dozvukem koupelny, kde Sikora většinu alba nahrál. Koupelnový reverb přináší zvláštní důvěrný zvuk, zdobený trochou šumu. Také rezonanční frekvence koupelny se při několikém nahrání stejného prostoru zesiluje. Takový zvuk nahrávky jste ještě neslyšeli!
Samostatnou kapitolou jsou pak texty. Připomenou prosté a neokázalé texty skupiny Longital, zvlášť z období, kdy se ještě jmenovali Dlhé diely. Vyznání, ve kterém Sikora potichu prozpěvuje: “Pochopil som, že prírody sa možno dotknúť iba ak trucom. Nemyslím trusom, ale trucom. Nemyslím srdcom, ale trucom,” střídá snad jediná opravdu rapová skladba Fabka, líčící příhodu s vloupáním do vlastní chaty. Pokud máte čas poslechnout si jen jednu Džumelcovu skladbu, silně doporučuji právě tuhle. Nepředstírám, že Brutovce je album pro každého. Ale pokud vám nevadí si na chvíli odpočinout od dobře nahraných a dobře vyprodukovaných nahrávek a zaposlouchat se do kvalitní, delikátně šumivé domácí tvorby, zkuste Džumelce. Poslouchat i stahovat můžete zde.