pondělí 25. ledna 2016

Milan Buričin


O panu Buričinovi jsem zde již psal v roce 2012, v jednom z prvních článků na tomto blogu:
Outsider music po česku. Na svůj samostatný profil však pan Buričin stále čekal. To bylo třeba napravit. Milan Buričin je fenomén. Nepřehlédnutelný a jistě zdaleka nejúspěšnější ze všech umělců zmíněných na tomto blogu si svůj komunikační kanál našel na na portálu Youtube. Na svůj profil uložil již mnoho set videí, na mnohých z nich čte své povídky, nebo vyučuje základy hry na kytaru, na drtivé většině z nich ovšem interpretuje vlastní písničky - písně lidové i romantické, psychedelické easy-listening instrumentálky, legrační popěvky či zábavný domácí industriál. K tomu je třeba přičíst i početnou kolekci podivuhodných hudebních instrumentů vlastní výroby, jako minivozembouch, elektrická řehtačka, kuchyňský smetáček, kytaromandolína, elektrofonický vál na nudle, mikrokytara, nanokytara, nebo elektrofonický smeták, které zde představuje a na které hraje své skladby. Pan Buričin se v jistém období stal dokonce tak nepřehlédnutelným, že o jeho aktivitách referovaly i mainstreamová média, objevil se i se svými vynálezy v televizi, rozhlase a přirozeně se stal hrdinou sociálních sítí, kde je jeho veřejná persona doma. Kromě reakcí výsměšných má pan Buričin i svůj okruh příznivců a dokonce oficiální fanklub. 



 

Přiznám se, že se necítím povolán reflektovat tak rozsáhlou tvorbu v celé její šíři a proto jsem požádal o komentář několik dalších lidí, které považuji za znalce tvorby Milana Buričina. Těm předchází samozřejmě také rozhovor přímo s autorem.
Jako svůj osobní pohled na jeho tvorbu jsem si pak dovolil připravit výběr z orchestrálek, který představuje Milana Buričina jako mistra specifické easy-listening, nebo chcete-li elevator music, ovšem s notnou dávkou přidané hodnoty. Tento sonický výtah vás zaveze hluboko do páně Buričinovy tvorby, pokud si na tuto cestu troufnete. Hlavním místem, kde můžete zkoumat všechny aspekty a finesy hudební produkce Milana Buričina je jeho Youtube kanál. Takže pokud chcete mistra podpořit, vypněte svůj AdBlock a pořádně jeho videa proklikejte: https://www.youtube.com/user/buricin



Milan Buričin Easy Listening Selection


 


ROZHOVOR S MILANEM BURIČINEM
V jednom z rozhovorů říkáte, že vás “stvořil internet”. Jak je to vlastně, chtěl jste vy sám být stvořen - počítal jste s tím? Nebo je to jaksi jenom vedlejší produkt vašeho domácího muzicírování? Měl jste nějaké ambice, když jste začínal?
Tvořil jsem již dávno před čtyřiceti lety, ale byl jsem introvertní a na veřejnost jsem s tím nešel. Když přišel internet, začalo ve mně takové nutkání, že bych to zkusil, protože tam není člověk čelem davům a nemusí se stydět. 5.2. 2009 jsem tam dal jednu odbržďovací vulgární a věděl jsem, že nic vulgárnějšího už nenapíšu. Jmenovala se Procitnutí. Dával jsem tam další, ale počet shlédnutí byl nula. Příchodem Cirkulárky a Jak jsem mohla žít bez lásky se to zlomilo a shlédnutí začala přibývat. Na to abych šel na koncert jsem si netroufal, přesto jsem již v prosinci 2009 hrál první koncert se svými písničkami v Café Srdíčko na AVU v Praze. Ano, chtěl jsem být svořen a šel jsem tomu naproti. Měl jsem ambice a mám, abych se aspoň trochu prosadil. Ale nepočítal jsem s tím, že mě budou doslova znát v každé vísce  a že budou znát zpaměti moje texty. To není nadsázka. Kdybych to neměl ověřené, tak bych to netvrdil. Lidi si na koncertě písničky zpívají se mnou.

Během let jste se díky své tvorbě objevil v několika časopisech, v rozhlase, v televizi, nebo třeba i v show Jana Krause. Čemu přičítáte tento zájem o vaši osobu? Myslíte si, že je tou rozsahem vaší tvorby na webu, nebo snad tím ztělesňujete nějakou roli zábavného podivína?
Každá společnost prahne po seznaci. Možná, že tomu zájmu napomáhá ujetost textů, neobvyklé hudební nástroje, možná, že hraju roli podivína a myslím, že moje texty jsou jiné než současné. Snažím se aby v každém byl nějaký smysl, ať už legrace nebo filosofie nebo i scifi. Současným některým populárním textům říkám bezpohlavní.

 

Hrajete lidovky, folk, rockandroll, blues, syntezátorové orchestrálky, disco, easy listening. Máte nějaký nejoblíbenější hudební styl? A co vás ovlivnilo a inspirovalo?
Mám blízko k rockandrollu a blues. Rockandroll kvůli jeho dravosti a blues kvůli zamyšlenosti. Ovlivnila mě asi nejvíc moje první kapela Gapa, kde jsme hráli bigbít. Varhany, kytara, basa, bicí. Já jsem hrál basovku.  Bylo to kolem mých 22 let. Svoje písničky jsem nikdy nehrál. Až do toho podzimu 2009. Po skupině Gapa jsem hrál dlouho v taneční kapele, pak sám s klávesami. Ale tento popový stereotyp mě unavil a nechal jsem toho. Uvažuji, že se k tomu ještě vrátím, ale to bych byl sám se sebou v rozporu, protože tento směr vlastně kritizuji. Ještě nevím. Ale spíš mi vadí písničky, které slyšíme pětkrát za den v rádiu a jejichž textům vůbec nerozumím. Nevím jestli je tam něco skryto, nebo je to nedostatek nápadů a je to kamufláž. Na to můj rozum nestačí.


Reakce na vaši tvorbu jsou různé. Negativních také není málo. Jak se přes to přenesete? Vyrovnají to reakce pozitivní?
Negativní reakce mě nějakou dobu rozčilovaly, ale pak jsem si zvykl. Ty pozitivní a kontakt přes facebook to zdaleka vyrovnají.

Mě zajímá ten moment, kdy vás někam pozve někdo, kdo ve vás vidí především “exota”. Určitě se vám to už stalo. Jak se vyrovnáváte s takovou situací?

To, že si pořadatelé pozvou exota, s tím počítám a jdu tomu naproti různými vtípky, poznámkami v textu nebo vysvětlím, jak jsem vyráběl hudební nástroj. Zjistil jsem, že na koncertě musí být komunikace a legrace. Už se nebojím a občas tam plácnu nějakou blbinu a obecenstvo to bere většinou s povděkem.

 

V roce 2012 jste v pražském Café v lese hrál společně s australským noiserem Justicem Yeldhamem, který hraje na kus skla. Jaká je vaše zkušenost ze setkání s tak extrémně jiným hudebním přístupem? A necítil jste se zneužitý organizátory pro nějaký jejich dadaistický hudebně-dramaturgický vtípek?
S Justicem jsem hrál rád. Pokud jsme hráli spolu, dokázal citlivě reagovat na moji skladbu. To že to byl záměr, nás dva dát dohromady, mě už napadlo dávno. Dát tam Buričina a lidi se natáhnou. Pokud tam ten záměr byl, tak asi nevyšel úplně, stačí se podívat na fotku. Nakonec by mi ani tenhle záměr nevadil.


Justice Yeldham (AUS) & Milan Buričin (CZ) live in Prague



Překvapila mě obliba vaší tvorby mezi noisovými, nebo řekněme obecněji experimentálními, hudebníky. Jak si to vysvětlujete?
O experimentálních hudebnících toho moc nevím, ale jejich zájem vychází asi z podobného směřování - zkoušet a pokoušet.

Na vašem youtubovém profilu jsem napočítal 982 odběratelů a 1 762 447 zhlédnutí, počet klipů převýšil tisícovku už před několika lety. Začal vám i váš youtubový profil něco vydělávat?
Výdělek je asi 100 dolarů za rok, což je málo. Někteří interpreti mají i několik milionů. Na to nemám.

Co vás přivedlo k výrobě vlastních nástrojů? Kytaromandolína, bumerang, xylotringoš a další výrobky: kde se berou a kde k jejich výrobě berete inspiraci?
K výrobě hudebních nástrojů mě vede přirozená touha tvořit něco rukama, protože si myslím, že jsem alespoň průměrně manuálně zručný a zapojím při tvorbě těchto hudebních nástrojů fantazii. Čím uhozenější tím lepší.

Když se dívám na počet vašich příspěvků, zdá se mi, že při jejich četnosti by se daly brát jako svého druhu deníkové záznamy. Cítíte vy sám, že něco z těch záznamů je víc ta vaše veřejná persona a něco víc ten “opravdový” Buričin?
Veřejnou personu si ze mě mohli vytvořit fanoušci způsobem, který ne příliš tuším. Zdaleka nejvíc písniček je obyčejný Milan Buričin.

Dokázal byste z té záplavy nahrávek vybrat jediné video, které vás a vaši tvorbu charakterizuje?
Vybrat jediné video je pro mě problém. Dám jedno na první místo, ale musím přidat další: 
Nedotknutelná dívka - poetická    
Růžový hřeben a pantoflíček
Snový kousek světa - romantické
Potkal had hadici - ujetá
Jak jsem mohla žít bez lásky - Dana
Tajná galaktická zbraň - scifi
Jen pro silné povahy - depresivní orchestrálka
Druhé volání mimozemšťanů - andělský chór




Jaroslav Diviš - výtvarník a hudebník (Mhnunrrn, Arytnelanuko)
Svého času jsme kolem pana Buričina záměrně vytvořili jakýsi "status kultu" prostřednictvím jeho fanklubu. Bylo to vtipné, ale myšleno zcela vážně. V dnešní době, kdy se s plnou vážností lže, přetvařuje přímo do obličeje a bez špatného pocitu, je pan Buričin v jádru naprosto bezelstný a přímý - dělá přesně to, co dělá, nevytváří v sobě rozpor, a tím méně v druhých - když je to kytara ze smetáku, tak je to kytara ze smetáku. Starat se o to, co si kdo o tom myslí, jak moc to splňuje nároky na kvalitu a vůbec prezentaci, zda se to dá poslouchat nebo ne, to už je starost jiných lidí. Pro mě osobně je skvělé vnímat člověka, pro kterého je každá škatulka nedostačující, a když toho člověka do ní strčíte, tak vždy něco čouhá ven, a to je pan Buričin - samorost z domácích potřeb, kovboj bez koně, ale s kobylkou na kytaře. Můžete si ho naložit do láku, vysušit nebo pověsit do průvanu jako odstrašující případ pro budoucí generace, ale on jako druh a přírodní živel je nezničitelný. Buričin je Mistr.
On je druh člověka, kterého když zavřeš do ZOO, tak z něj uděláš "exota" pro lidi, a budou se mu smát (což je patrné z komentářů jak na jeho YT, tak i ve fanklubu) ale ve svém prostředí je to vlastně chráněný druh. Fanoušci kolem něj se přidávají, odpadávají, někteří, aby se mu vysmáli přímo, druzí, aby se chvilku pobavili, ale když to pozoruješ delší dobu, pár let, tak je Buričin jako pařez v lese, a když jsi blbec, tak o něj zakopneš a potom mu i dokonce nadáváš, ale to vážně není problém pařezů obecně.




Michael Borůvka (CS Industrial 1982-2010)
Od Milana Buričina jsem poprvé slyšel Baladu o mrtvé dívce, ten nával patosu mi nejdříve způsobil pocit trapnosti a ptal jsem se proč. Později jsem si poslechl další skladby a zjistil jsem, že on to všechno myslí smrtelně vážně a hlavně upřímně. Po skladbě s cirkulárkou, ke které jsem ho sám inspiroval, neškodným dotazem, že bych chtěl tu jeho doma vyrobenou cirkulárku slyšet, a Milan Buričin ne, že by jednoduše nahrál její zvuk, on ji přímo použil jako nástroj (dokonce jsem dostal za to od něho knížku s věnováním). S touto skladbou „prorazil“ a všimla si ho industriální scéna a později média. Milan Buričin to všechno ustál a dál skládal ty svoje skladbičky a tvořil nové nástroje. Je jasné, že polovina lidí ho má za exota, což on nevidí nebo nechce vidět, a to je dobře. Myslím, že je pevně nohama na zemi a za svým dílem si stojí a vždy ustojí všechny ty výpady proti němu. Dalo by se říci, že to je renesanční člověk moderní doby když k tomu ještě přičteme jeho literární a výtvarnou činnost, jak komiksy k jeho skladbám nebo nyní jeho úpravy fotografií. Jeho hudba to je mix TV Šlágr s německou scénou Geniale Dilletanten z osmdesátých let a texty s Mládkovou poetikou a za vším čistá duše. Představuju si ho jak sedí na té své chatě v Bílé hlíně a rozhlíží se okolo sebe a dumá z čeho by vytvořil nový nástroj a v hlavě mu naskakují absolutní rýmy.
Šťastný to muž.




Orchestr


Pokračujeme v průzkumu juvenilních projektů na Novoborsku:
Kazetu s hrdým nápisem Orchestr jsem vylovil z krabice plné starých oposlouchaných kazet z ranných devadesátých let. Vročení chybí, ale domnívám se, že šlo asi o rok 1990. Nehledě na název šlo pouze o duo (Zdeněk Štěpánek, Tomáš Procházka) rozšiřované příležitostně na trio (David Konrád) a příležitostně obohacované o hosty (Libor Kropáček, Sabina Schulzová). Hlavními nástroji jsou zde kytara a klávesy Casio. Bubeník Konrád bušil do židle a do plechovek, ale vynalézal také originální perkusivní zvuky, jako například drnčení nožek stojanu na vánoční stromek zastrčených do masivního gauče.
Dalších originálních efektů se dosahovalo používáním overdubbingu, kdy se nahraný podklad pouštěl z druhého magnetofonu. Jelikož se nahrávalo přímo na kazetu pomocí zabudovaných kapacitních mikrofonů, bručení a šum vytvářely v těchto případech typické koření domácích kazetových experimentů. Dovolil bych si upozornit na jedno originální místo, kdy z podkladu na kazetě hraje záznam ze školní besídky, který má představovat zvuk publika. Publikum tak tvoříme sami sobě, jen jako posluchači jsme o dalších zhruba deset let mladší.
Z nezávazného drnkání tří kamarádů vznikla později lokální hudební enigma, jazz-rockoví The Pípl, hrající “něco mezi The Doors a Ivanem Mládkem”, jejichž éra ovšem skončila s devadesátými lety, kdy se uložili k věčnému spánku a milosrdnému zapomnění. 

Z nahrávání hudby zaznamenané na kazetě neexistují žádné obrazové dokumenty. Všechny fotografie pocházejí z pozdějšího období a zachycují stavbu zkušebny pro budoucí "opravdovou" hudební skupinu.





Nazdar Zdeňku, pamatuješ si, jak to vlastně tenkrát vzniklo? Jak nás to napadlo, hrát tyhle písničky?
Prvních jedenáct písniček jsme nahráli tuším ve dvou dnech, i když pak ještě přijel David, asi po týdnu. Vzal jsem tehdy klávesy a jeli jsme a nebo šli v zimě sněhem do toho pětikilometrového kopce k tobě domů, ale bylo to jen tak pro pobavení a myslím, že jsme ten den ani netušili, že budeme něco vymýšlet a nahrávat. Vzniklo tak nějak samo.
Další, cca po půl roce, byla improvizace u mého nového piana - měkce naintonovaného, proto má tak příjemný a kulatý tón. Po pravdě řečeno, tehdy se na to intonéři v továrně na piana vykašlali a kladívka zůstala měkká. A tvá takřka zappovská kytara dotváří celek jako opravdu zajímavou barevnou náladovou improvizaci. Nahráli jsme to tehdy napoprvé bez zkoušení.

My jsme to nikdy nehráli živě, že ne? Ale různě jsme tu kazetu pouštěli, pokud si vzpomínám, takže to vybraní jedinci znali a snad si to i kopírovali.
Myslím, že jsem ty písničky jednou hráli na živo snad na nějakém posezení u Libora.
Písničky se Sabinou nebo s Liborem jsme některé nahrávali i u mě v 10. patře.
Překvapily mě ve zpěvu vícehlasy, které jsme využívali i v Píplech.
Na tom jsem si jaksi zakládal, aby zpěv byl pestřejší a zajímavější, než bylo tehdy, a myslím i dnes, běžné. Z této a pozdější “píplovské” tvorby je patrné, že jsme neměli nějak upřesněný styl a že jsme chtěli obsáhnout takřka vše. Tvůj postřeh, že jsme hráli něco mezi Ivanem Mládkem a tehdy znovu objevenými The Doors, je myslím trefný.
To je vtipný slogan, který jsme tehdy sami používali a je to, tuším, parafráze na inzerát skupiny Pixies, ve kterém se hledal baskytarista pro kapelu, která hraje “něco mezi Hüsker Dü a Peter, Paul & Mary”. Ale myslím, že na naší pozdější tvorbu se hodil.

 


Vzpomeneš si na nástroje na který jsi tam hrál?
To byla Casia z roku asi 1987 a pak nějaký malý klávesky.
Nevím jestli jsem už tehdy hrál na flétnu, která v některých prvních písničkách zazněla.
Myslím, že tam ještě byl nějakej příšernej model Casiotone, kterej se mnou později vyměnil můj bratr za elektrickou kytaru Iris. Na tu jsme pak určitě taky něco nahráli, ale to se asi někde ztratilo. Pak jsem určitě mlátil do židle značky Thonet, když nebyl David po ruce.

 
A co ten název? Já mám pocit, že se to snad ani nijak nejmenovalo...
Ano, nijak se to nejmenovalo.
Moje teorie je, že ten název Orchestr si napsal na kazetu Michal Šraitr, který si objednal vlastní kopii, ale pak jsme si ty kazety zase nějak prohodili nebo co a ta jeho skončila u mě.

A jak to vlastně bylo s přerodem v regulerní kapelu? Byl to záměr, nebo náhoda?
Nějak jsme tehdy počítal, že bychom vytvořili pouze nějaké menší trojčlenné uskupení. Ty jsi pak přišel s nápadem vzít nějakého basáka, například Vencu Beneše, kterého jsme zatím znali jen z doslechu a nikoliv z poslechu.Tuším, že jsme docela dlouho hráli ve čtyřech a pak teprve sháněli saxofonistu, nakonec nás bylo šest, ale to už je zase jiný příběh.
Dodnes vidím, když přišel na konkurz o post saxofonisty tehdy nám neznámý Tomáš Vašíček. Myslím, že trochu počítal s běžným standardem, ale to co jsme na něj v první chvíli vychrlili za požadavky...No, nebyl z nás na poprvé příliš moudrý, ale postupem času si zvykl a naopak se naučil výborně improvizovat.
A řekl bych že si to užíval.

No a takhle nějak to tenkrát vypadalo:




VÝBĚR Z KAZETY ORCHESTR STAHUJTE NA:
http://ulozto.cz/xHuVW2Nx/orchestr-zip

10.patro




10.patro: Beatifuly & Depresy Days

Archiv Zdeňka Štěpánka vydal tento juvenilní skvost, natočený začátkem 90.let na magnetofon Sharp z Tuzexu v “domácím studiu Open door”, jinak občanském bytě Štěpánkových v 10. patře panelového domu v Novém Boru. Odtud také název celého projektu. Projektu se zúčastnilo trio Zdeněk Štěpánek, Pavel Jablonský a David Konrád, který se zde blýskne zejména sólovým výstupem s názvem Opilý bubeník, přičemž je třeba dodat, že při jeho nahrávání opilý rozhodně nebyl. Všichni tři protagonisté v průběhu let prošli mnohými hudebními skupinami na Novoborsku.
Instrumentář 10.patra se opírá především o Štěpánkovy klávesy Casio, které doplňují Jablonského zobcové flétny. Konrád, kromě svého sólového tracku, přispěje nápaditou hrou na vyladěnou sadu pokliček v poslední - neoznačené - skladbě Agresivní Garret.  Zaujmou propracovanější skladby jako Smolař Jára a pobaví dobový spoof na belgické Technotronic, jejichž album Pump Up The Jam tehdy znělo ze všech diskoték a rádií.
Šumivý zvuk je součástí balení a není na závadu.





Jak vůbec vznikla tahle kazeta? Šlo o náhlý popud, nebo plánovaný počin?
Pavel: Pokud se pamatuju, tak to byl mix několika okolností. Jednak porevolučního nadšení, že si můžem dělat co chcem a nikdo nás za to nebude popotahovat, to, že Zdeněk měl poměrně čerstvě klávesy Casio a já po letech hraní v Novoborské dětské dechovce hrozně toužil hrát v "opravdové" kapele. Novoborská dechovka byla vůbec líhní spousty lidí, kteří pak hráli v různých uskupeních, za zmínku rozhodně stojí trumpetistka Jana Modráčková-Kaplanová, která dnes hraje v Trabandu, pianista a skladatel Marek Novotný (Trio PUO s Feng – Yün Song) a pak hromada těch, s kterými jsem se v pozdějších letech potkával v místních novoborských kapelách (David Moc, Ondra Havránek, Ivo Stodola).
Úplně na začátku mě Šťopin, se kterým jsem se kamarádil už léta, pozval domů, aby mi předvedl klávesy Casio a hrál mi něco od Vaša Patejdla: “Ak nie si moja, potom neviem čia si...”, kde byla taková zvláštní (jako trochu falešná) klávesová vyhrávka a on mi říkal, že umí ten akordový základ a já, že bych mohl hrát na flétnu tu vyhrávku. Tak jsem přinesl flétny, na které mě doma nutil hrát otec - baryton, na který jsem hrál v dechovce mi přišel pro hraní v kapele naprosto nevhodný - a hráli jsem toho Patejdla asi půl hodiny pořád dokola. No a pak už bylo jasné, že se pustíme do vlastní tvorby.

Ze začátku jsme tedy byli jen my dva, přičemž víc materiálu přinášel Zdeněk, já byl jen takový "přicmrndávač" jako pak ostatně celou svou "hudební kariéru". Ze zkušenosti z dechovky jsem tušil, jak má zkouška hudebního tělesa zhruba probíhat a tak mě bavily spíš takové ty aranžérské věci, organizování, tvorba obalu, texty a tak. Poslouchal jsem v té době hodně Depeche Mode a zvuk kláves mi přišel jako zásadní. Jenže jsem se postupně začal radikalizovat jak politicky (viz. hláška ve skladbě Č.A.S. Disidentů), tak hudebně, kdy mě díky spolužákům na sklářské průmyslovce (mezi které patřil i Bík a Leba, viz. Privatcore) smetla vlna punku a mě najednou přišlo jasné, že jestli kapela, tak kytary a s nějakým nepopovým názorem. Takže jsme pak na škole založili punkovou kapelu B.C. Fucktorial, kde hrál ze začátku i Bík a Leba a která byla v prvním období složena ze spolužáků z jedné třídy a bubeníka Davida Konráda, který se ke konci připojil k 10.patru. Ale to už je jiný příběh...



Jedna z nejvtipnějších skladeb - Agresivní Garret - není ani vypsaná na obalu kazety. Jakto? Doplinili jste jí až potom, co kazeta byla už uzavřená? To je snad jediná věc, kde hrajete společně všichni tři, pokud se nepletu.
P: S Davidem jsem chodil pár let do jedné třídy na základce a byli jsme kamarádi. Často mi vyprávěl o tátovi, (který s nimi ale nežil) který je bubeníkem v nějaké místní kapele a vždycky říkal, že i on jednou bude hrát na bicí. Opilý bubeník byla vlastně jedna z jeho prvních nahrávek, kdy dostal od táty nějakou sice starou, ale opravdovou bicí soupravu. V žádné z ostatních skladeb na Beautiful And Depresy Days jinak nehrál, to jeho sólo na bicí jsem tam dali proto, aby s námi pak v budoucnu hrál jakožto regulérní člen kapely. Skladba Agresivní Garret nebyla původně součástí kazety, byla to předzvěst toho, v čem jsme s ním chtěli pokračovat. Jedná se o reakci na dobový australský seriál Proti větru a David v ní hraje na pánvičky a pokličky paní Štěpánkové. Zdeňkova máma je také slyšet v pozadí skladby Č.A.S. Disidentů a proto je i napsaná na obalu.
Když to ještě znovu pečlivě poslouchám, tak se mi zdá, že David se zapojil zpěvem i v Posledním dnu. A ve We Dont Like Technotronic-Coffee Machine jsem hrál na opravdový kafemlýnek a namlel jsem tenkrát během nahrávání paní Štěpánkové asi půl kila kafe. Taky jsem tam v textu, kdy jsem četl z nějaké učebnice angličtiny pro začátečníky, vědomě použil podobný fór z Recitálu Suchého a Šlitra, které jsme taky hodně poslouchali.



Zdeněk: Nahrávky Davida byly u jeho dědy v Kamenickém Šenově. Neměl paličky a tak vzal dědovi na půdě nové, přesně naohýbané měděné, snad brzdové trubičky do škodovky. Narovnal je a udělal z nich paličky. Děda tehdy hodně, hodně zuřil...
A studio Open door bylo u mě doma a Shut door, tak to bylo ve 12.patře u Ševčíků. Měli jsme tam zalívat kytky, než se vrátí z dovolené. Napadlo mě tehdy , že bychom mohli mít v nahrávce opravdové křídlo, a tak jsem šli na tajno k Ševčíkům. Vídeňák (vídeňské křídlo) byl tehdy strašně rozladěnej a tak jsem si tam půjčili vařečky a pánvičky a nahráli jsme to na ta Casia.

Některé skladby, jako třeba Smolař Jára, nepůsobí jako improvizace. Některé, jako Opilý bubeník, zase jako náhodný záznam událostí. Ta kazeta je vlastně kompilace různých skladeb všech tří z vás, dalo by se možná říct. Měl Zdeněk už některé ty skladby připravené a ty jsi se k nim přidal, a jiné pak vznikly přímo na místě?
P: Některé skladby měl Zdeněk už složené a já k nim něco domýšlel (Bible, deštník a meloun), jiné jsme dělali spolu a pak je dopilovávali (Smolař Jára) a něco je čistá improvizace (Č.A.S. Disidentů, Na centrální tržnici v Šanghaji je stále živo).
Smolař Jára byla moje skladba. A jak to poslouchám, tak jsem si vzpomenul, že jsem si to vymyslel doma a Zdeněk pak přidal jen tu předehru. Vzhledem k tomu, že jsem neuměl ani na kytaru ani na piano, tak jsem si nahrál na svůj kazeťáček Panasonic vždycky jeden hlas na jednu flétnu a pak jsem si to pustil a vymýšlel na flétnu druhý hlas.



 

Co je to Ešný tón? A kdo byl Smolař Jára?
P: Co je to Ešný tón si už nevybavím, ale Smolař Jára je určitě odkaz na Járu Cimrmana, kterého jsem v té době milovali a byli schopni citovat celé pasáže desek nazpaměť. Bible, deštník a meloun byla Zdeňkova milostná pídeň pro Ditu Š. a text ke skladbě Poslední den byla zase nějaká moje nešťastná láska, ale kdo to byl, to už nevím. We Dont Like Technotronic byl náš protestsong proti tomu, čemu jsme tenkrát říkali techno, i když to byla spíš komerční taneční hudba.

Já sám si pamatuju Zdeňkův pověstný kazeťák Sharp, majestátní model WQ-T232 se dvěma mechanikami za sebou. Vzpomeneš si ještě na nějaké technické detaily?
Všechno se samozřejmě nahrávalo na Zdeňkův Sharp najednou, bez nějakého střihu či mixu. Jediný střih je nakonci We Dont Like Technotronic, kdy se nám nelíbil závěr, kdy jsme se moc rozvášnili a tak tam ještě Zdeněk dohrál na master (což bylo riskantní) instrumentální konec.
V Pochodu rudých pionýrů a pianistů jsem hrál na dvě flétny (sopraninovou a altovou) najednou, což jsem viděl v televizi, jak to dělá Stivín. Byl jsem úplně nadšenej a hned jsem to zkoušel.
V Č.A.S. disidentů je vtipné, jak tam Štěpánková v pozadí pokřikuje. Štěpánková: “Pěkné, pěkné...pane Jonáš...Občanské fórum...Jakeš na hrad...to si řekl jako Richard Muller...”
Ta skladba měla být jen takový krátký fór, kdy jsme čekali až zazvoní budík, kterého jsme natáhli a my budeme moct říct zavěrečnou hlášku, jenže se to nějak natáhlo.
Zdeňkova máma pro mě byla absolutní zjev. Ještě za minulého režimu se nebála nahlas a otevřeně kritizovat komunisty (nikoho takového jiného jsem ve svém okolí neznal) a i díky její fonotéce jsme pořád poslouchali Cimrmany. Taky mě vlastně zachránila od vstupu do Československé lidové armády, protože jsem někdy kolem roku 1988, kdy jsem končil základku a přemýšlel kam dál na školu, zvažoval, že díky zkušenostem z Novoborské dětské dechovky (značná část našich učitelů a dirigentů byli armádní důstojníci) to zkusím na vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Když jsem se o tom zmínil před Zdeňkem a slyšela to paní Štěpánková, tak mě hrozně sprdnula, že přeci nebudu v komoušský armádě a mě to došlo a nakonec jsem tam přihlášku nedal, i když mě pak oficíři z dechovky hrozně uháněli.
Štěpánkovic garsonka v paneláku v 10.patře, kde paní Štěpánková polepila zdi stránkami ze "zápaďáckých" časopisů pro mě byla koncem 80.let nejvíc bohémské místo v Novém Boru, které jsem znal.

Zdeněk: Dohledal jsem na Googlu typ těch kláves. Bylo to Casio CT-370 z roku 1987. V té době všem v Boru a asi i v Čechách naprosto nové neznámé zjevení. U nás v žádném obchodě nic "západního" nebylo. Existovali akorát klasická pianina, pro normální lidi cenově nedostupná cca 10-12 tisíc tehdejších Kč a někde možná z 20.ruky klávesy z 60 -70.let. Koupil mi je můj strýc Standa z Liberce v tehdejším západním Německu za také dost slušnou sumu 350-400DM (cca 6 tisíc kč= 4 běžné výplaty ) Jel jsem tam s ním v roce 1987. Strýce tam se svým synem nepustili a já tedy mohl jet místo něho. Přijeli jsme tehdy do první německé vesničky a tam to vypadalo jak v jiném světě. Pár rozsvícených reklam a hlavně pak u pratety a všude kam jsme vlezli to prostě vonělo... Jo, pozor! Vzpomínám si ještě , že jsem šli v dalších na nějaký úřad a tam nám dali každému 100DM , že jsem ze socialistické země ....asi abychom nebyli tak podvyživený. Jak jsem již psal klávesy byly dost drahé a bylo to vlastně větší polovina našich peněz. Přesto strýc neváhal a mému naléhání tehdy vyhověl a tím se nepřímo zasloužil o vznik 10. patra a vůbec toho, že jsem začal opravdu hrát na můj vysněný nástroj.

 

Jaký byl další osud projektu? Mělo to nějaké pokračování?
P: Můžu říct, že 10.patro vzniklo z čisté radosti a nemělo jakýkoli komerční potenciál. Byli jsme ovlivněni jak synth popem 80.let (Depeche Mode, Duran Duran), slovenskou popovou scénou, tak i českou novou vlnou (Výběr). Naše cesty se pak po onom létě 1990 rozešly a svůj další hudební život jsme si pak prožili v novoborských kapelách B.C.Fucktorial, The Pípl, Ráj Utopených, Hotel Bellevue a Optimik.
Zajímavé je, že už jsme se pak nikdy v žádném stálejším hudebním projektu nesešli se Zdeňkem - buď to bylo setkání já a David (BC Fucktorial), nebo Zdeňek a David (The Pípl). Bubeníci byli na novoborsku prostě vždycky nedostatkové zboží. Oba jsme ale hudbou zůstali posedlí, Zdeněk pak vystudoval piano na konzervatoři Jaroslava Ježka a dnes má krámek s hudebními nástroji a nosiči a učí lidi hrát na klavír a já jsem u hudby zůstal jako příležitostný Dj a taky jsem si zkusil roli dramaturga na jednom menším festivalu. Viděno zpětně, 10.patro byl patrně jedním z prvních nesmělých "nezávislých" hudebních počinů v Novém Boru na začátku 90.let a snad pomohl spustit lavinu, která už se nedala zastavit. No ne asi...

Celou nahrávku 10.patro: Beatifuly & Depresy Days stahujte ZDE

čtvrtek 14. ledna 2016

Chalupa Horní Maršov: Silvestr 1987


Další z juvenilních pokladů zaznamenaných na magnetofonový pásek je vystoupení bezejmenné skupiny, dnes vystupující pod prostým označením lokality, kde vznikla nahrávka, tj. Chalupa Horní Maršov. Nahrávku, jejíž název
Silvestr 1987 je současně i vročením, ve svém archivu objevil a zrestauroval Ondřej Ježek.

  

 
Prozraď něco o vzniku nahrávky. Pamatuješ si kdo se jí účastnil? Jaký byl tak průměrný věk hudebníků? 
No, děti co jsme tam byli zrovna na horách u kamarádu na chalupě v Horním Maršově, kromě mě ještě moje mladší sestra Míša, a pak děti Brandejsovy a nejspíš Tylovy, Vlnasovy a Lomských, bylo nás asi 10, od 6 do 14 let. Útulná roubenka byla vzorem tehdejšího chalupářství, suchej záchod, vlastní studna, jedna společná místnost s obytnou pecí a dvě malý ložnice. A zcela nepravdepodobně se v budově vyskytovala sauna, dřevníkem šlo proběhnout ven a skočit nahej do sněhu.

Sešlo se hudební těleso z nahrávky ještě někdy? Nebo to snad byl zárodek nějaké pozdější “opravdové” hudební skupiny? 

Jako hudební těleso to byla úplně jednorázová záležitost. Jako kamarádi se občas někde vidíme.

Musíme to taky pořádně rozebrat technicky.  Jaké nástroje byly použity a na jaké zařízení se nahrávalo? Jak hodnotíš dnes její zvukovou kvalitu? A taky prozraď jak moc si nahrávku upravoval... 

Nástroje jsou přiměřené tehdejšim možnostem, základ je akustická kytara, sovětský dětský syntezátor PILLE koupený v reprezentační prodejně Čajka, housle a zbytek jsou předměty denní potřeby sloužící jako perkuse. Byly to polínka, kamna, pohrabáč, pokličky, naběračky a vařečky a kartáč.
Nahrávalo se na nějakej stereo kazeťák, ale typ nevim. Nahrávku jsem upravoval minimálně, jen občas jsem dorovnal upadlé hlasitosti v levém kanálu, první track je restaurován jen z mono stopy, pravá byla nenávratně poškozená

Co je to bludný křen? 

Všechno to vznikalo dost impulsivně, každej si delal co chtěl, i když nejak jsem se to asi jako nejstarší z dětí snažil korigovat, asi jsem měl i nějakou představu, důležitý bylo zapojit všechny. Někde jsem hrál na kytaru a jinde na PILLE, asi na střídačku se ségrou, housle měl tuším Honza Brandejs, zpívali a bubnovali všichni, na kytaru hrálo víc dětí. Vždycky proběhl nejdřív něco jako jam, brainstorming, řekli jsme si co se asi ve skladbě bude dít a pak jsme jí rovnou nahráli. Bludný křen, tam už nám nápady asi trochu docházely, tak jsme v podstatě jen vyčerpaně bloudili, do toho tam přišel jeden z otců a sprdnul nás že sme rozebrali kamna na perkuse a vysypali popel. Křen tam určitě rostl někde vedle smetiště.

Během rozhovoru jsme narazili na rozdíl mezi výrazy chalupa a chata, z nichž ten druhý jsem nesprávně použil k označení nemovitosti, ve které se nahrávání odehrálo. Na mou obranu budiž řečeno, že jsem vyrůstal na vesnici, a rozdíl mezi oběma výrazy jsem - jakožto domorodec, který nikdy nebyl ani v chalupě ani v chatě - nevnímal.  
Chataři sou ty mastňáci, který nic nemusej opravovat, protože to je nový, seděj o plynovýho grilu a maj puštěný radio, zatímco ty hasíš vápno na bělení maštale.
A s touhle chalupou to dokonce Brandejsovi dotáhli na titulku časopisu Chatař&Chalupář. Takhle z odstupu mi přijde chatařství něco jako modelářství, zatímco chalupářství spíš restaurátorství. Kutilství versus uchovávání tradičních technologickejch postupů.

Tak jo, za označení "chata" se omlouvám, ale jak vidíš, obě skupiny mají dokonce společný časopis, tak kdo se v tom pak má vyznat.
Možná to byla čirá zavist, teď časem ty chatky samozřejmě taky vyžadujou údržbu, ale tak nejak jednorázovou, zatimco chalupářství, to je nepřetržitej proces, mi tehdy přišlo.
 Ale hlavní rozlišení je asi v tom stáří objektu, chaty byly až na vyjímky poválečná záležitost, chalupy jsou z devatenáctýho století, nebo i starší, ale možná to je nekde přesnějc definovaný.
Chata je primárně rekreační objekt, zatímco chalupa je od začátku celoročně obejvanej objekt, kterej až následkem vylidňování vesnic ve prospěch měst začíná s novejma majitelema plnit rekreační účel. Hehe, kam jsme se to dostali?

My měli na vsi sousedy, který byli podle všech příznaků chataři, ale říkalo se jim chalupáři, neměli pro mě v tom dětství ani žádný jiný jméno. 
A to ještě pomíjíme nejlepší fenomén, kterým jsou chatky, tj. zahradní domky postavený na půdorysu, kterej nevyžadoval složitý stavební povolení.

Tam už bych se chytil. Mít na zahradě chatku nebo "chatičku", to bylo terno. My jednu měli, ale říkalo se jí, bůhvíproč, "altánek". Začínám mít dojem, že už jsme řekli skoro všecko co se dalo. Máš k tomu ještě něco?
Asi ne... Ale třeba na jižní moravě, tam je ještě jedna specifická odnož něčeho mezi chatařstvím a modelářstvím a chalupářstvím a to jsou vinný sklípky.
 
Tak s tím nemám zkušenost žádnou. 
Já osobní taky ne, chalupu i chatu máme, ale sklípek jen na brambory, ale vinný sklípky to je fascinujici disciplína, to jen tiše obdivuju.
Tam se to vlastně snoubí dohromady, podzemí je chalupářství a nadzemí často spíš chatařství.

Tak to je rozhovor jak víno! Díky!

Celou nahrávku Silvestr 1987 se skladbami jako O Karkulce, nebo Bludný křen stahujte zde:
http://ulozto.cz/xHUj6oAC/chata-horni-marsov-silvestr-1987-zip






Michal Kudělka 2

Neviditelný hudebník Michal Kudělka zanechal na síti další dva své vzkazy. Na portálu uložto můžete stáhnout a v klidu domova vyposlechnout dvě jeho EP: AntiDP a French Mayonnaise.

"V současném hudebním provozu zaujímá Michal Kudělka radikální pozici izolovaného tvůrce, rezignujícího na jakoukoli propagaci. Svá doma nahrávaná alba rozšiřuje prostřednictvím odkazů ke stažení bez dalšího vysvětlování a svým inertním přístupem mimoděk problematizuje hranice hudební komunikace."
Klamm! - A2, 2013/18



 
Klammův článek Hudebník bez těla vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 v roce 2013. 
http://www.advojka.cz/archiv/2013/18/hudebnik-bez-tela


STAHUJTE ZDE:
http://ulozto.cz/xbc45ccu/michal-kudelka-french-mayonnaise-ep-rar
a
http://ulozto.cz/xxH1NybD/michal-kudelka-antidp-ep-rar