pondělí 25. ledna 2016

10.patro




10.patro: Beatifuly & Depresy Days

Archiv Zdeňka Štěpánka vydal tento juvenilní skvost, natočený začátkem 90.let na magnetofon Sharp z Tuzexu v “domácím studiu Open door”, jinak občanském bytě Štěpánkových v 10. patře panelového domu v Novém Boru. Odtud také název celého projektu. Projektu se zúčastnilo trio Zdeněk Štěpánek, Pavel Jablonský a David Konrád, který se zde blýskne zejména sólovým výstupem s názvem Opilý bubeník, přičemž je třeba dodat, že při jeho nahrávání opilý rozhodně nebyl. Všichni tři protagonisté v průběhu let prošli mnohými hudebními skupinami na Novoborsku.
Instrumentář 10.patra se opírá především o Štěpánkovy klávesy Casio, které doplňují Jablonského zobcové flétny. Konrád, kromě svého sólového tracku, přispěje nápaditou hrou na vyladěnou sadu pokliček v poslední - neoznačené - skladbě Agresivní Garret.  Zaujmou propracovanější skladby jako Smolař Jára a pobaví dobový spoof na belgické Technotronic, jejichž album Pump Up The Jam tehdy znělo ze všech diskoték a rádií.
Šumivý zvuk je součástí balení a není na závadu.





Jak vůbec vznikla tahle kazeta? Šlo o náhlý popud, nebo plánovaný počin?
Pavel: Pokud se pamatuju, tak to byl mix několika okolností. Jednak porevolučního nadšení, že si můžem dělat co chcem a nikdo nás za to nebude popotahovat, to, že Zdeněk měl poměrně čerstvě klávesy Casio a já po letech hraní v Novoborské dětské dechovce hrozně toužil hrát v "opravdové" kapele. Novoborská dechovka byla vůbec líhní spousty lidí, kteří pak hráli v různých uskupeních, za zmínku rozhodně stojí trumpetistka Jana Modráčková-Kaplanová, která dnes hraje v Trabandu, pianista a skladatel Marek Novotný (Trio PUO s Feng – Yün Song) a pak hromada těch, s kterými jsem se v pozdějších letech potkával v místních novoborských kapelách (David Moc, Ondra Havránek, Ivo Stodola).
Úplně na začátku mě Šťopin, se kterým jsem se kamarádil už léta, pozval domů, aby mi předvedl klávesy Casio a hrál mi něco od Vaša Patejdla: “Ak nie si moja, potom neviem čia si...”, kde byla taková zvláštní (jako trochu falešná) klávesová vyhrávka a on mi říkal, že umí ten akordový základ a já, že bych mohl hrát na flétnu tu vyhrávku. Tak jsem přinesl flétny, na které mě doma nutil hrát otec - baryton, na který jsem hrál v dechovce mi přišel pro hraní v kapele naprosto nevhodný - a hráli jsem toho Patejdla asi půl hodiny pořád dokola. No a pak už bylo jasné, že se pustíme do vlastní tvorby.

Ze začátku jsme tedy byli jen my dva, přičemž víc materiálu přinášel Zdeněk, já byl jen takový "přicmrndávač" jako pak ostatně celou svou "hudební kariéru". Ze zkušenosti z dechovky jsem tušil, jak má zkouška hudebního tělesa zhruba probíhat a tak mě bavily spíš takové ty aranžérské věci, organizování, tvorba obalu, texty a tak. Poslouchal jsem v té době hodně Depeche Mode a zvuk kláves mi přišel jako zásadní. Jenže jsem se postupně začal radikalizovat jak politicky (viz. hláška ve skladbě Č.A.S. Disidentů), tak hudebně, kdy mě díky spolužákům na sklářské průmyslovce (mezi které patřil i Bík a Leba, viz. Privatcore) smetla vlna punku a mě najednou přišlo jasné, že jestli kapela, tak kytary a s nějakým nepopovým názorem. Takže jsme pak na škole založili punkovou kapelu B.C. Fucktorial, kde hrál ze začátku i Bík a Leba a která byla v prvním období složena ze spolužáků z jedné třídy a bubeníka Davida Konráda, který se ke konci připojil k 10.patru. Ale to už je jiný příběh...



Jedna z nejvtipnějších skladeb - Agresivní Garret - není ani vypsaná na obalu kazety. Jakto? Doplinili jste jí až potom, co kazeta byla už uzavřená? To je snad jediná věc, kde hrajete společně všichni tři, pokud se nepletu.
P: S Davidem jsem chodil pár let do jedné třídy na základce a byli jsme kamarádi. Často mi vyprávěl o tátovi, (který s nimi ale nežil) který je bubeníkem v nějaké místní kapele a vždycky říkal, že i on jednou bude hrát na bicí. Opilý bubeník byla vlastně jedna z jeho prvních nahrávek, kdy dostal od táty nějakou sice starou, ale opravdovou bicí soupravu. V žádné z ostatních skladeb na Beautiful And Depresy Days jinak nehrál, to jeho sólo na bicí jsem tam dali proto, aby s námi pak v budoucnu hrál jakožto regulérní člen kapely. Skladba Agresivní Garret nebyla původně součástí kazety, byla to předzvěst toho, v čem jsme s ním chtěli pokračovat. Jedná se o reakci na dobový australský seriál Proti větru a David v ní hraje na pánvičky a pokličky paní Štěpánkové. Zdeňkova máma je také slyšet v pozadí skladby Č.A.S. Disidentů a proto je i napsaná na obalu.
Když to ještě znovu pečlivě poslouchám, tak se mi zdá, že David se zapojil zpěvem i v Posledním dnu. A ve We Dont Like Technotronic-Coffee Machine jsem hrál na opravdový kafemlýnek a namlel jsem tenkrát během nahrávání paní Štěpánkové asi půl kila kafe. Taky jsem tam v textu, kdy jsem četl z nějaké učebnice angličtiny pro začátečníky, vědomě použil podobný fór z Recitálu Suchého a Šlitra, které jsme taky hodně poslouchali.



Zdeněk: Nahrávky Davida byly u jeho dědy v Kamenickém Šenově. Neměl paličky a tak vzal dědovi na půdě nové, přesně naohýbané měděné, snad brzdové trubičky do škodovky. Narovnal je a udělal z nich paličky. Děda tehdy hodně, hodně zuřil...
A studio Open door bylo u mě doma a Shut door, tak to bylo ve 12.patře u Ševčíků. Měli jsme tam zalívat kytky, než se vrátí z dovolené. Napadlo mě tehdy , že bychom mohli mít v nahrávce opravdové křídlo, a tak jsem šli na tajno k Ševčíkům. Vídeňák (vídeňské křídlo) byl tehdy strašně rozladěnej a tak jsem si tam půjčili vařečky a pánvičky a nahráli jsme to na ta Casia.

Některé skladby, jako třeba Smolař Jára, nepůsobí jako improvizace. Některé, jako Opilý bubeník, zase jako náhodný záznam událostí. Ta kazeta je vlastně kompilace různých skladeb všech tří z vás, dalo by se možná říct. Měl Zdeněk už některé ty skladby připravené a ty jsi se k nim přidal, a jiné pak vznikly přímo na místě?
P: Některé skladby měl Zdeněk už složené a já k nim něco domýšlel (Bible, deštník a meloun), jiné jsme dělali spolu a pak je dopilovávali (Smolař Jára) a něco je čistá improvizace (Č.A.S. Disidentů, Na centrální tržnici v Šanghaji je stále živo).
Smolař Jára byla moje skladba. A jak to poslouchám, tak jsem si vzpomenul, že jsem si to vymyslel doma a Zdeněk pak přidal jen tu předehru. Vzhledem k tomu, že jsem neuměl ani na kytaru ani na piano, tak jsem si nahrál na svůj kazeťáček Panasonic vždycky jeden hlas na jednu flétnu a pak jsem si to pustil a vymýšlel na flétnu druhý hlas.



 

Co je to Ešný tón? A kdo byl Smolař Jára?
P: Co je to Ešný tón si už nevybavím, ale Smolař Jára je určitě odkaz na Járu Cimrmana, kterého jsem v té době milovali a byli schopni citovat celé pasáže desek nazpaměť. Bible, deštník a meloun byla Zdeňkova milostná pídeň pro Ditu Š. a text ke skladbě Poslední den byla zase nějaká moje nešťastná láska, ale kdo to byl, to už nevím. We Dont Like Technotronic byl náš protestsong proti tomu, čemu jsme tenkrát říkali techno, i když to byla spíš komerční taneční hudba.

Já sám si pamatuju Zdeňkův pověstný kazeťák Sharp, majestátní model WQ-T232 se dvěma mechanikami za sebou. Vzpomeneš si ještě na nějaké technické detaily?
Všechno se samozřejmě nahrávalo na Zdeňkův Sharp najednou, bez nějakého střihu či mixu. Jediný střih je nakonci We Dont Like Technotronic, kdy se nám nelíbil závěr, kdy jsme se moc rozvášnili a tak tam ještě Zdeněk dohrál na master (což bylo riskantní) instrumentální konec.
V Pochodu rudých pionýrů a pianistů jsem hrál na dvě flétny (sopraninovou a altovou) najednou, což jsem viděl v televizi, jak to dělá Stivín. Byl jsem úplně nadšenej a hned jsem to zkoušel.
V Č.A.S. disidentů je vtipné, jak tam Štěpánková v pozadí pokřikuje. Štěpánková: “Pěkné, pěkné...pane Jonáš...Občanské fórum...Jakeš na hrad...to si řekl jako Richard Muller...”
Ta skladba měla být jen takový krátký fór, kdy jsme čekali až zazvoní budík, kterého jsme natáhli a my budeme moct říct zavěrečnou hlášku, jenže se to nějak natáhlo.
Zdeňkova máma pro mě byla absolutní zjev. Ještě za minulého režimu se nebála nahlas a otevřeně kritizovat komunisty (nikoho takového jiného jsem ve svém okolí neznal) a i díky její fonotéce jsme pořád poslouchali Cimrmany. Taky mě vlastně zachránila od vstupu do Československé lidové armády, protože jsem někdy kolem roku 1988, kdy jsem končil základku a přemýšlel kam dál na školu, zvažoval, že díky zkušenostem z Novoborské dětské dechovky (značná část našich učitelů a dirigentů byli armádní důstojníci) to zkusím na vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Když jsem se o tom zmínil před Zdeňkem a slyšela to paní Štěpánková, tak mě hrozně sprdnula, že přeci nebudu v komoušský armádě a mě to došlo a nakonec jsem tam přihlášku nedal, i když mě pak oficíři z dechovky hrozně uháněli.
Štěpánkovic garsonka v paneláku v 10.patře, kde paní Štěpánková polepila zdi stránkami ze "zápaďáckých" časopisů pro mě byla koncem 80.let nejvíc bohémské místo v Novém Boru, které jsem znal.

Zdeněk: Dohledal jsem na Googlu typ těch kláves. Bylo to Casio CT-370 z roku 1987. V té době všem v Boru a asi i v Čechách naprosto nové neznámé zjevení. U nás v žádném obchodě nic "západního" nebylo. Existovali akorát klasická pianina, pro normální lidi cenově nedostupná cca 10-12 tisíc tehdejších Kč a někde možná z 20.ruky klávesy z 60 -70.let. Koupil mi je můj strýc Standa z Liberce v tehdejším západním Německu za také dost slušnou sumu 350-400DM (cca 6 tisíc kč= 4 běžné výplaty ) Jel jsem tam s ním v roce 1987. Strýce tam se svým synem nepustili a já tedy mohl jet místo něho. Přijeli jsme tehdy do první německé vesničky a tam to vypadalo jak v jiném světě. Pár rozsvícených reklam a hlavně pak u pratety a všude kam jsme vlezli to prostě vonělo... Jo, pozor! Vzpomínám si ještě , že jsem šli v dalších na nějaký úřad a tam nám dali každému 100DM , že jsem ze socialistické země ....asi abychom nebyli tak podvyživený. Jak jsem již psal klávesy byly dost drahé a bylo to vlastně větší polovina našich peněz. Přesto strýc neváhal a mému naléhání tehdy vyhověl a tím se nepřímo zasloužil o vznik 10. patra a vůbec toho, že jsem začal opravdu hrát na můj vysněný nástroj.

 

Jaký byl další osud projektu? Mělo to nějaké pokračování?
P: Můžu říct, že 10.patro vzniklo z čisté radosti a nemělo jakýkoli komerční potenciál. Byli jsme ovlivněni jak synth popem 80.let (Depeche Mode, Duran Duran), slovenskou popovou scénou, tak i českou novou vlnou (Výběr). Naše cesty se pak po onom létě 1990 rozešly a svůj další hudební život jsme si pak prožili v novoborských kapelách B.C.Fucktorial, The Pípl, Ráj Utopených, Hotel Bellevue a Optimik.
Zajímavé je, že už jsme se pak nikdy v žádném stálejším hudebním projektu nesešli se Zdeňkem - buď to bylo setkání já a David (BC Fucktorial), nebo Zdeňek a David (The Pípl). Bubeníci byli na novoborsku prostě vždycky nedostatkové zboží. Oba jsme ale hudbou zůstali posedlí, Zdeněk pak vystudoval piano na konzervatoři Jaroslava Ježka a dnes má krámek s hudebními nástroji a nosiči a učí lidi hrát na klavír a já jsem u hudby zůstal jako příležitostný Dj a taky jsem si zkusil roli dramaturga na jednom menším festivalu. Viděno zpětně, 10.patro byl patrně jedním z prvních nesmělých "nezávislých" hudebních počinů v Novém Boru na začátku 90.let a snad pomohl spustit lavinu, která už se nedala zastavit. No ne asi...

Celou nahrávku 10.patro: Beatifuly & Depresy Days stahujte ZDE

Žádné komentáře:

Okomentovat