pátek 19. února 2016

Bratři Citaráci

“Jsme dva Nymburánci, hrajeme na citary z České Kamenice a někdy si zahrajeme i na jiné nástroje.”
                                                          Bratři citaráci

Někdy se při nejlepší vůli nepovede kontaktovat nadějné tvůrce, kteří tak zůstávají skryti bezpečně kdesi ve stínu. Nezbývá než prezentovat jejich digitální stopu, na kterou jsem celkem náhodou narazil.
Bratři citaráci  možná nejsou ani bratři, ani nehrají na citary, přesto mohu směle doporučit jejich pikantní kombinaci gypsy-jazzu a akustické avantgardy téměř jako z dílny Harryho Partche. Je mi líto, že neexistuje souvislejší záznam tohoto stylu, a zřejmě už ani nebude, jelikož citarácké duo se zdá být již několik let neaktivní.
Poslechněte si tedy jejich pár písní. Je to střídmé, akusticky bohaté a hlavně vtipné.


Citaráci na Bandzone ZDE


Play Citaráci!

sobota 13. února 2016

Viki Shock



Viki Shock je básník, kolážista a také příležitostný hudebník. Vedle své umělecké tvorby vykonával rovněž různá pestrá občanská povolání jakými byli např. mechanik, sanitář, knihovník, vrátný, asistent produkce v České televizi, korektor, nebo příležitostný copywriter. V současné době pracuje jako archivář. Jeho činorodost je rozsáhlá, ba téměř nezbadatelná. Já sám se vzdávám naděje jeho tvorbu prozkoumat v celé šíři.
Nicméně naprosto vyčerpávající manuál ke své vlastní tvorbě napsal Viki Shock sám, pod pseudonymem Hans von Landschmiett, takže zvídavý posluchač se může dozvědět o všech zde zmiňovaných projektech vše co si jen bude přát, pokud vytrvá a neodpadne po prvních odstavcích.
Text je to rozsáhlý, neb jak jsem hned zkraje zmínil, Viki Shock je především literát.
Fiktivní hudební kritik Hans von Landschmiett zajistil tomuto profilu bezpečně prvenství v počtu znaků, které nebude nikdy překonáno.

Pro ty, které vyděsí každý větší shluk písmen, je zde nejprve velestručný přehled hudebních projektů Vikiho Shocka, také dle jeho vlastních slov (a pro ty co nečtou vůbec nic, je dole několik playlistů s hudbou Vikiho Shocka):


Ironickej mozek - duo respektive skupina, kromě mě se na tom podílel tvůrčím způsobem ještě jeden člověk, při koncertech další lidé
Sto mrtvých miminek v jedné popelnici - také skupina, platí to, co výše

Sólové projekty, vzniklé v období 2012-2014
 

Praotec Mazlofóňan - pouze instrumentální věc, je to pojaté jako celek, názvy tracků popisují provázaný děj, který jsem se snažil vyjádřit "hudbou či spíše zvuky.
Půlnoční Rapsódie - zde zazní můj hlas, nejedná se však o zpěv, nýbrž o recitaci či prostě přednes mých snů, které jsem si zapisoval. Je zde ale i hodně instrumentálek.
Vyšinutá Mašinka - to je asi nejbizarnější projekt, neboť se tam snažím i zpívat,
kromě češtiny zazní němčina, angličtina, a v jedné "písni" francouzština a svahilština.
Objeví se zde zvuk hřbitovního mlýnu na lidský popel a také jinde jsou "nasamplovány" ještě další ruchy.
Bezruký pianista Arpád - ten je obdobně jako Mazlofóňan instrumentální a názvy skladeb opět vyjadřují jejich provázaný děj. V těchto tracích jsem použil zvuky cirkulárky, sirény, zvuk kachen, a fukaru na listí + starý automatofon.



Stručný životopis bezrukého pianisty Arpáda  

   Příběh bezrukého pianisty Arpády je příběh velké lidské odvahy a neuvěřitelné síly vůle! Absolvent pražské konzervatoře Arpád Nejedlý trpěl klaustrofóbií a nemohl hrát doma, takže chodil se svým malým syntezátorem ven: do parku, na hřbitov či prostě kamkoli do města či na venkov. Proto v jeho raných nahrávkách slyšíme sirénu, houkající poledne, fukar, jímž pracovník hřbitova odfukoval listí z cest, i cirkulárku Arpádova otce, kterou na jejich chalupě řezal dříví na zimu. Právě otcova cirkulárka se však stala Arpádovi osudnou. V okamžiku, kdy se příliš přiblížil zubatému kolesu, toto se uvolnilo, vylétlo ven a uřezalo Arpádovi obě předloktí. Díky včasnému zásahu záchranné služby pod vedením doktora Jandery však Arpád tuto strašlivou nehodu přežil. Při dlouhém pobytu v nemocnici se vyléčil ze své letité klaustrofóbie a měl radost, že bude opět moci skládat a hrát doma. Pak si však uvědomil, že bohužel nemá čím. Ovšem Arpád se nevzdal a začal hrát, čím jen mohl: nosem, prsty u nohou, patami, ba i pahýly loktů. Díky jistým známostem Arpádova otce byl bezruký pianista hospitalizován v londýnské nemocnici, kde mu byly vyrobeny protézy. Arpád konečně mohl opět hrát rukama!
   Krásný audiozáznam máme z této doby, kdy hrál u moře na molu v Brightonu pro chovance zdejšího ústavu choromyslných. Po návratu do vlasti složil Love Song, kterým se ucházel o ruku své vyvolené slečny Lindy. Jak Arpád uspěl, to můžete vidět v krátkém filmu Láďa a Linda režiséra Jana Nejedlého, který je Arpádovým bratrancem. Film se nachází na této adrese:

https://www.youtube.com/watch?v=PJBxrMMeFBw 

   A já vám každopádně přeji příjemný poslech neotřelých hudebních originálů bezrukého pianisty Arpáda!

Hans von Landschmiett, hudební kritik, listopad 2013






HANS VON LANDSCHMIETT

HUDEBNÍ, LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ TVORBA VIKIHO SHOCKA


Jak to bylo s I.M.

I
Příchod Bohů čili Zrod Ironickýho mozku, jeho hrdinské činy v letech
1993-96 a jeho domnělý zánik


   Antihudební duo Ironickej mozek, někdy mylně označované jako hudební skupina, vzniklo v sobotu 23. října léta páně 1993 ve vsi Spařence. Ironickej mozek, dále jen I.M., založil pražský rádobyzpěvák, textař a básník Viki Shock, dále jen Shock, jenž měl v blízkých Markvarticích chalupu, a sobotecký rádobyhudebník Petr „Výplach“ Palička, dále jen Výplach, který ve Spařencích u prarodičů zkoušel hrát na své čerstvě zakoupené klávesy značky Yamaha. Shock a Výplach se tak trochu znali od vidění, a když se při náhodném setkání Výplach zmínil Shockovi, že hodlá založit hudební skupinu, Shock se hned prohlásil za textaře a zpěváka. Nabulíkoval Výplachovi, že už v jedné skupině hrál, a tak chlapci (Shockovi bylo 18 a Výplachovi 19 let) založili I.M. Původně ovšem zvolili název Deptátor mozek.
   Údajná Shockova předcházející hudební skupina byla z Prahy, nazývala se Jiras a společně se Shockem ji tvořil jeho spolužák ze školy a kamarád Vlastík Pšenička, majitel malých kláves Casio. „Skupina“ Jiras existovala v letech 1991-92 a nahrála jediné demo Teplouš v Budapešti, z něhož se dodnes zachovalo jen pár fragmentů, vesměs neposlouchatelných. Nutno totiž podotknouti, že ani Shock, ani Pšenička, kteří si zvolili umělecké pseudonymy Gleb Žeglov a Voloďa Šarapov, neuměli na nástroj hrát, a tak se vždy opili, a poté zvolili na klávesách automatický rytmus, do něhož občas náhodně zasáhli, přičemž vyřvávali do zvuků své primitivní texty, většinou o alkoholu. Shock ale Výplachovi Jiras nikdy nepustil, takže dobromyslný začínající hudebník netušil do čeho jde.
   A tak onoho říjnového odpoledne ve Spařencích nahrál Deptátor mozek své první songy: trashmetalový dupák Narkoman a přeslazený ploužák Svůj ráj. Poté se chlapci rozloučili, aby se setkali až za třičtvrtě roku, tedy v létě roku 1994, kdy se přejmenovali na I.M. a začali pilně skládat. V první fázi se jednalo o čiré zhudebňování Shockových textů Výplachem, v druhé fázi přicházel Shock za Výplachem nejen s texty, ale i se základními melodiemi, jež Výplach zpravidla hustě překopal, neb on jediný uměl na klávesy hrát. Přesto Shock složil ústřední basovou linku ke skladbě Psychopat (Inspirací tohoto textu mu byl drastický čin Olgy Hepnarové, od kterého tehdy uplynulo 20 let.) a též ústřední hudební motiv instrumentální skladby Shockův valčík. O zpěv se hoši dělili většinou rovným dílem: Shock drsně frázoval, řval, recitoval a falešně zpíval, naproti tomu Výplachův projev bylo lze přirovnati k vokálu Vítězslava Vávry, což je nejvíce patrné v sladkobolné baladě Cestou zapomnění, jíž nazpíval Výplach sám. O rok později, na konci léta 1995, vydal I.M. na audiokazetách v nákladu 100 kusů své první demo Co se děje ve světě aneb Topící se stařena, které bylo nahráno v Markvarticích u Shocka ve sklepě.
   Vedle dadaistických antisongů  Psychopat či Narkoman nebo vskutku neuvěřitelně zhudebněné Ginsbergovy básně Návrat krále Majáles obsahovalo toto demo také unylé ploužáky Špatná věc, Cestou zapomnění a několik vážně míněných písní, jež nepůsobily příliš ironicky, např. Výplachova depka, což je jediná skladba na demu, ke které Výplach napsal text. Dobová hudební kritika v časopise Rock and Pop udělila I.M. v hodnotovém žebříčku z pěti hvězdiček jednu a půl s tím, že „hochy čeká ještě moře práce…“ a Rádio 1 odmítlo vysílat jejich skladby v rubrice vyhrazené mladým talentům.
   Dne 22. září téhož roku se v bohatě zaplněné markvartické klubovně konal historicky první koncert I.M., na němž hostoval Luďa Stránský na druhé klávesy. Koncert, který svérázně zvučil svérázný „zvukař“ Zbyňda „Zip“ Krámek, trval čtyři a půl hodiny a byl místním obecenstvem přijat bouřlivě kladně. Druhý koncert se konal 8. listopadu v hospodě U Váchy uvnitř areálu libereckých vysokoškolských kolejí, kde I.M. vystoupil nejprve jako předkapela skupiny Drobný za bůra a posléze, pro velký úspěch, i jako „zakapela“. Zkrátka po skončení hlavní kapely byl I.M. vyvolán ještě na tři písničky. Nesmíme opomenout, že pro toto vystoupení secvičil I.M. repertoár s rytmickou sekcí v obsazení: Vít „Sračka“ Suchomel –  bicí, Karel „Kuja“ Švec – basová kytara, a ve dvou písních je navíc doprovázel harmonikář Jaroslav „Prcek“ Panáček, takže celkový zvuk I.M. byl daleko hutnější, nežli na demu či na jiných vystoupeních. Poslední koncert toho roku se konal 11. listopadu opět v Markvarticích, opět za pomoci klávesisty Ludi Stránského.
   Mimochodem hned k prvnímu koncertu I.M. pojí se také jedna velmi smutná historka. Asi 14 dní po něm spáchal totiž Pepoun, přezdívaný Blboun, sobotecký kamarád I.M., sebevraždu skokem pod vlak. Možnou inspirací k ukončení jeho života jeví se návštěva výše zmíněného koncertu, kde vyslechl skladbu Výplachova depka. Shock i Výplach si totiž v závěru tohoto depresivního songu poněkud zajamovali a do vypjaté atmosféry počali deklamovat (velmi odlehčeně,  jak se jim alespoň zdálo) možné způsoby ukončení života, kteréžto návody všem posluchačům vřele a s nadsázkou doporučovali. Jak se zdá, jediný kdo je vzal vážně byl právě Pepoun Blboun. Byl to zkrátka opravdový Ímák, tj. věrný fanoušek I.M. Čest jeho památce!  
   Následujícího léta přichází tvůrčí duo Shock-Výplach  do „nahrávacího studia“ znovu, tentokrát nejen do Shockova sklepa v Markvarticích, ale i k Výplachovi do sauny ve Spařencích, a nahrává druhé řadové demo Příchod Bohů aneb To jste nečekali!, na kterém jsou ke slyšení například tři zhudebněné texty z éry Jirasu (Nářez, Prďola, Džez), Ginsbergova báseň Evropa si říká: Kdo ví či Pohádka o hloupém Honzovi, což je předělávka punkové hitůvky od německých Schliesmuskel s českým slovy od Shocka. Na tomto demu došlo k dokonalému prolnutí obou géniů, takže většinu textů a hudby napsali a složili společně. Navíc byl místy zvuk písní obohacen o španělskou kytaru, kazoo a zvoneček, a mezi písněmi zaznívají hlášky z filmu Policajt nebo rošťák s Jean-Paul Belmondem.
   V září téhož roku je nové demo, na jehož obalu se objeví nápis Poslední undergroundová legenda v Čechách!,  vydáno na audiokazetách v nákladu 100 kusů společně s živákem 10 za 12 stovek čili Živě z Markvartic a z Liberce, jehož druhá strana obsahuje ultrabrutální sound
„Mozků“ zachycený na libereckém koncertě Shockovým diktafonem.  Přesto dobová hudební kritika v časopisu Bang ohodnotila obě nová dema I.M. stejným počtem hvězdiček jako Rock and Pop o rok dříve a označila hochy za autory kolovrátkových melodií.
   V té době, konkrétně 28.září, odehrál I.M. úspěšný koncert v hospodě vísky jménem Rakov, sousedící s Markvarticemi, kam přišla asi čtyřicítka diváků, přičemž na bicí hrál Luďa Stránský. Musíme se totiž zmínit, že ačkoli i druhé demo bylo nahráno převážně jen na klávesy, pokoušel se I.M. o přibrání stabilní rytmické sekce. Luďa Stránský se začal učit na basu a na bicí byl přizván jistý Venca (asi hlavně z toho důvodu, že měl vlastní nástroj). Po několika zkouškách však bylo jasné, že Venca, ač hraje na bubny, bubeníkem nebyl, není a nikdy nebude. Neudržel totiž rytmus, takže byl z kapely tzv. odejit. „Zlým mužem“, který mu tuto nepříjemnou skutečnost oznámil, se stal Shock. Bicí si od Venci koupil Luďa a začal se na ně učit, což mu šlo tak dobře, že dodnes bubnuje v punkové skupině MHD. Brzy po vystoupení v Rakově měl I.M. vystoupit v Praze v klubu Újezd, nicméně z tohoto koncertu vinou špatné domluvy Shocka a Výplacha sešlo. Jelikož zkoušky I.M. probíhaly výhradně na venkově, musel tam Shock z Prahy dojíždět, neměl však pořád čas, což bylo Výplachovi proti mysli. Den před Štědrým dnem 1996 se v Rakově uskutečnil další koncert I.M. na který se Shock nemohl dostavit, takže koncert byl odehrán ve velmi chudém složení: Výplach (klávesy) a Luďa Stránský (bicí). Koncem roku bylo jasné, že I.M. po třech letech života přestal existovat. Pomineme-li jedno nepochopitelné vystoupení Výplacha a Ludi Stránského 5. července 1998 v Rakově, pak tento stav trval celých pět let.






II
Návrat Bohů čili Znovuzrození Ironickýho mozku, jeho hrdinské činy v letech 2002-04 a jeho konečný zánik

   Na podzim roku 2001 byl Shock pozván do Rádia 1 v rámci měsíce literárního čtení, kteroužto akci organizovala Renata Bulvová z Klubu 8. Za dobu neexistence I.M. totiž Shock probublal z hospod a pochybných klubů na literární scénu coby básník. V rádiu namluvil několik svých textů, které se měly vysílat do éteru, a k  tomu podaroval rádio cédéčkem, na kterém byly dvě skladby I.M., v nichž je hudba kombinována s recitací (Psychopat a Jízda v rytmu). Tyto dva songy zaujaly Renatu Bulvovou, která Shockovi nabídla, zda by nechtěl v březnu následujícího roku živě vystoupit s I.M. na jakémsi literárním večeru. Shock tedy zavolal Výplachovi a v prosinci 2001 se sešli v Praze. S čerstvě oženěným Výplachem přijela i jeho manželka Džejna. Chlapci se dohodli, že by za čtvrt roku jednou živě vystoupit mohli. Džejna se prý kdysi učila na flétnu, a tak by je mohla doprovázet. (Také z toho důvodu, že klávesistovy prsty už nebyly tak hbité jako dříve, takže kdyby někdo, lhostejno kdo, hrál některé jeho party, třebas na píšťalku, velice by mu to pomohlo.) A jelikož bez bicích by I.M. nezněl dostatečně důrazně, Výplach přišel na to, že na bicí anagažuje pana Sračku, který s I.M. hrál na památném koncertě v Liberci. I.M. tedy začal hned po novém roce ve Spařencích zkoušet a docela mu to šlo.
   Na vystoupení v rámci literárního večera R. Bulvové však nakonec nedošlo, neboť větší část kapely by musela přijet autem a peníze na proplacení cestovného chyběli. Nicméně na literární akci, kde nehráli, se rozkřiklo, že hrát měli, a tak Tomáš T. Kůs oslovil Shocka ohledně možnosti koncertování I.M. v plzeňské literární kavárně Jabloň, na což Shock a I.M. odpověděli kladně. Před koncertem po pětileté přestávce a v novém složení měl tak za sebou I.M. pět zkoušek. Poslední z nich, týden před koncertem, se nesla v poněkud tragikomickém duchu. Bubeník pan Sračka totiž přijel na sobotní zkoušku rovnou z oslavy, a to pohřební, neboť mu dva dny před tím tragicky zahynula babička, a to tak, že ji přejelo na přechodu pro chodce auto, které následně ujelo. Pan Sračka tedy bubnoval na zkoušce ve stavu kocoviny, navíc úplně nahý.
   Shock zatím stvořil výběrové CD I.M., neb si myslel, že se skupina nyní proslaví ve velkém a o prodej její hudby bude zájem. Netušil, jak moc se mýlí. Naštěstí bylo vypáleno pouze 20 kusů tohoto CD, které obsahuje celé 2. demo a asi 60% z dema prvního. Písně ideologicky závadné, tj. neironické jako Špatná věc, Výplachova depka, Cestou zapomnění, Čarodějnice, O smrti a Shockův valčík, bez milosti vyřadil.
   Když I.M. přijel o týden později, dne 26. března 2002, do Plzně, měl pan Sračka stále smutek, neboť mu odešel na věčnost i dědeček, který zemřel žalem po své tragicky zesnulé manželce. Koncert byl tedy věnován prarodičům páně Sračkovým. Dostavilo se naň asi 9 až 11 lidí, což opravdu nebylo příliš, nicméně dohodnutý honorář T. T. Kůs zaplatil, a tak to nebylo tak strašné. V brzké době domluvil Shock další koncert I.M. v pražském klubu Nautilus, který dne 13. dubna navštívilo asi  20 fanoušků, jež byli svým idolem, rozuměj I.M., přímo nadšeni. Z tohoto vystoupení byl pořízen jak zvukový, tak obrazový záznam. Jedinou slabinou akce byla finanční stránka, takže se tři členové I.M. vzdali honoráře ve prospěch proplacení cestovného bubeníkovi a řidiči v jedné osobě panu Sračkovi. O měsíc později zahrál I.M. úspěšně v Marvarticích (kde ovšem staří známí posluchači odmítli zaplatit minimální vstupné) a následně byl pozván do Liberce na hudební festival v klubu Stamina. Vzhledem k tomu, že cestovné organizátoři nepropláceli a místo honoráře nabídli pivo a párek, odmítl se jej Shock zůčastnit, a tak se toto vystoupení odehrálo bez něho.
   Přes léto I.M. nikde nehrál, ba ani nezkoušel. V této době přišel Shock za Výplachem s návrhem, aby započli pracovat na zbrusu novém demu. Bohužel se nesetkal s příznivou odezvou. Výplach střízlivě, leč poněkud nehrdinsky, poukazoval na to, že téměř všichni členové I.M. pocházejí z jiného města, společné zkoušky jsou komplikované, a proto je dle něho nejlepší, aby I.M. nadále koncertoval asi tak jednou měsíčně, přičemž na nový repertoár  můžou rovnou zapomenout. Naopak vytkl Shockovi jeho pěvecké, nikdy však neskrývané diletantství, což neudělal poprvé, a trval na jeho zlepšení. Nicméně v rámci zachování I.M. uzavřeli hoši příměří.
   Další veleúspěšné vystoupení se uskutečnilo až v říjnu v Úněticích, kde I.M. zahrál v bývalém církevním kravíně s jazzrockovou formací Pestrá současnost a hlavně s legendární punkovou skupinou P.S. Následujícího roku na jaře následoval koncert v čelákovické čajovně a I.M. byl místními pozván též na podzimní festival Jinej přístup. Nemůžeme zamlčet, že koncert v Čelákovicích odbubnoval starý dobrý Luďa Stránský, protože pan Sračka, který odjakživa působil hned v několika skupinách najednou, hrál s jinou kapelou někde jinde. Zde se také zrodil nápad, že bubeník Luďa je lidsky přijatelnější než komplikovaná osobnost pana Sračky, přičemž je muzikantsky stejně zdatný, pročež jím pan Sračka bude nahrazen. V červnu vystoupil I.M. na dalším ročníku hudebního festivalu v liberecké Stamině, tentokrát se Shockem, avšak naposledy s panem Sračkou, který to ovšem netušil. Přes léto měli Ímáci, jak se členové I.M. sami označovali, opět pauzu. Nastal podzim a s ním přišlo znovu koncertování.
   18. října otvíral I.M. čelákovický festival Jinej přístup, na němž například hrála skutečná undergroundová legenda Nahoru po schodišti dolů band, Gaia Mesiah anebo Znouzectnost. Tato akce byla však ohrožena, neb zase jednou zafungovalo tragické prokletí bubeníků I.M. Několik hodin před koncertem volal Výplach se smíšenými pocity smutku a obav Shockovi, že maminka Luďi Stránského, která byla delší dobu nemocná,  ten den zemřela a tudíž není jisté, zda bude Luďa večer hrát. Pokud by se Luďa rozhodl nehrát, nemohl by nikdo z členů kapely říct ani popel. Nicméně statečný Luďa se rozhodl pro koncert a odbubnoval jej opravdu velmi pěkně. Ještě před koncertem Shock pomáhal Luďovi překonat smutek konzumací alkoholu a jiných látek, a to tak mocně, že zpěvák si pak ze svého vystoupení, které bylo velmi charismatické, skoro nic nepamatoval.
   Přesně o měsíc a tři dny později se ve vyhlášené pražské hospodě Slamník konal hudební minifestival, kde kromě skupin Čerti ve stodole a Boží jezdci vystoupil také I.M., který tu zároveň oslavil 10 let od svého založení. (To se to někomu oslavuje 10 let, když z toho polovinu let nefungoval, že?) Nikdo zřejmě netušil, že se jedná o poslední koncert se Shockem a o předposlední koncert kapely vůbec. Na závěr koncertu zařadil Výplach ideologicky závadnou, rozuměj neironickou  píseň Čarodějnice a Shock demonstrativně odešel z pódia. Tím jen vyvrcholilo vleklé napětí mezi kapelníkem Výplachem a frontmanem Shockem, mezi duší a duchem I.M. Zatímco Shockovi nikdy nezáleželo na formální dokonalosti a hudebnosti (přiznejme si však, že nikdy neuměl moc dobře zpívat), nýbrž mu šlo o provokativní obsah, Výplach upřednostňoval nad touto blasfemií hudební formu a trval na ní i za cenu úpadku filosofického směřování skupiny, jež měla vždy svůj cíl – všeobjímající pichlavou ironii – přímo ve svém názvu.
   Brzy po tomto koncertu došlo také k rozkolu mezi Výplachem a jeho ženou flétnistkou Džejnou, kterážto situace vyvrcholila manželským rozchodem, dnes už i rozvodem před zákonem. Zdálo se, že I.M. je definitivně v troskách. Výplach však učinil poslední opravdu zoufalý pokus, když domluvil další koncert na duben 2004 opět na Slamníku a angažoval kytaristu Radana ze skupiny Čerti ve stodole, který navíc hrál a zpíval i ve skupině Boží jezdci. Odehrálo se několik málo zkoušek, na které byl pozván i Shock, nicméně mu Výplach předem avizoval, že převzal většinu jeho hlasových partů, a tak se Shock na zkoušky ani nedostavil. Flétnistka Džejna, jejíž flétna na koncertech vlastně nikdy nebyla pořádně slyšet a která v té době již žila s jiným mužem, byla paradoxně členkou I.M. dál.
   Nadešel den koncertu a přiopilý, zhrzený spoluzakladatel I.M., prokletý básník Shock se přišel podívat na tu velkou slávu. Nejdříve však hrály skupiny Boží jezdci a Čerti ve stodole, takže si zatím mohl promluvit s Výplachem, na něhož z recese vytáhl otevřený kapesní nožík. Výplach se velice vylekal, Shock nožík zavřel a odešel domů, takže přišel o poslední část směšnohrdinské komedie, kterou definitivní zánik I.M. vskutku byl. Po náročném odehrání dvou vystoupení se kytarista Radan chystal ten večer již na vystoupení třetí a notně se přitom občerstvoval alkoholem. Tato látka pak způsobila, že hrál pracně nabiflovaná, původně pro klávesy složená sóla I.M. dosti strašlivým způsobem, a navíc jindy, než měl, neboť se mu všechny ty kolovrátkové melodie prostě popletly. To už vždy věrný přítel a bubeník I.M. Luďa Stránský psychicky nevydržel a asi po čtvrté “skladbě“ (dle Výplacha asi po šesté či sedmé, sic!) zahodil paličky, vstal od bicí soupravy a odešel. (Později se zařekl, že s I.M. již nikdy hrát nebude.) Zbytek kapely pak prostě přestal hrát, což bylo jistě vysvobozením pro zdecimovaného kytaristu a taktéž pro zřejmě znechucené posluchače.
   Po této strašlivé ráně se již I.M. nevzpamatoval a doufejme, že už se tak ani nestane. K ničemu by to nevedlo. Nicméně nám zůstává jeho hudební materiál z hrdinských dob, který si můžeme pouštět stále dokola, pročež tak tedy čiňme!

Napsal Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik, v říjnu 2005.
(Skladby Ironickýho Mozku je možno si poslechnout na jeho profilu na  HYPERLINK "http://www.bandzone.cz" www.bandzone.cz, kde je i možnost shlédnout videozáznam koncertu.)  





Sto mrtvých miminek v jedné popelnici - Stručná historie jednoho svátečního kvarteta

I
Vznik a zánik první sestavy Sta mrtvých miminek


   U zrodu svátečního kvarteta Sto mrtvých miminek v jedné popelnici stáli staří přátelé Viki Shock s Janem Nejedlým a jejich životní partnerky (v případě Shocka jednalo se, jak se později ukázalo, o partnerku pouze dočasnou). Prokletý básník Shock z pražských Nuslí již dříve prznil hudbu v antihudebním tělese Ironickej mozek, které definitivně skončilo na jaře 2004, zatímco klánovický redaktor a spisovatel Nejedlý (původně vystudovaný pedagog) vedl kdysi dětskou punkovou skupinu Tři kastróly. Když však jeho spoluhráči (částečně Nejedlého vlastní děti) dorostli do puberty, jeho rodičovská autorita respektive autorita kapelmajstra vzala za své a rázem bylo po skupině. Počátkem podzimu 2005 se tedy oba osiřelí a bývalí frontmani sešli, aby si poklábosili o nevděčném údělu hudebních novátorů. Oba měli v šuplících nerealizované texty a pseudohudební nápady, které chtěli zužitkovat, a tak je nenapadlo nic lepšího, než založit společně kapelu zcela novou. Shodli se na hudebním stylu, který pracovně označovali za šramlbubblegum, a protože ani jeden z nich neuměl pořádně na nic hrát, rozhodně neuvažovali o tom, že by přibrali někoho s hudebním sluchem, kdo by je brzdil v jejich kakofonickém rozletu. Tehdy třicetiletý Shock chodil krátce s Ájou Malečkovou, studující již drahně let výtvarnou výchovu, a jak se zdálo bez ambicí ji vůbec někdy dokončit. Tato půvabná a idealistická bytůstka ihned projevila zájem vstoupit do kapely, přičemž se dušovala, že ani ona neumí na nic hrát (což se posléze skutečně prokázalo), takže byla přijata. O pět let starší Nejedlý byl šťastně ženat, a byl si jist, že manželka ani jeho tři ratolesti nebudou proti, aby si doma muzicíroval s přáteli, pročež prý se může zkoušet v rodinné vile Nejedlých v Klánovicích u Prahy. Ája Nejedlá však byla před mateřskou dovolenou učitelkou hudební výchovy, tedy bylo jasné, že členkou kapely být nemůže.
   A tak se stalo, že v pátek 28. října (tedy na státní svátek Dne vzniku samostatného československého státu) Shock a Ája dorazili k Nejedlým do obývacího pokoje v prvním patře rodinného domu. Zde tedy bylo slavnostně založeno trio Sto mrtvých miminek v jedné popelnici (název si kapela zvolila dle Shockova moralistického morytátu, který autor právě dopsal). Shock s sebou přivezl malé dětské klávesy Casio, jež dostal před dvaceti lety jeho bratr k vánocům, Ája Malečková si přivezla tříčtvrteční housle po dědovi, jimž chyběla jedna struna. Nejedlý vytáhl tahací harmoniku, na níž dokázal vyluzovat zvuky vzdáleně připomínající vystoupení notně opilého harmonikáře v žižkovské knajpě těsně před zavírací dobou, a jali se zkoušet. Jako první se rozhodli zhudebnit Shockův úsměvný text o nezbedným tlustokožcem rozšlapaných dětech Ztřeštěné slůně, ovšem brzy uvízli na mrtvém bodě, nevědouce přesně, jaký hudební tvar textu vtisknout. V tom okamžiku se do věci vložila Ája Nejedlá, dosud cosi kutící v kuchyni, která, jak už víme, měla hudební sluch, a asi jí neumětelské pokusy kakofoniků rvaly uši. Proto se chopila španělské kytary a dosud prapodivnou melodii nemelodii upravila tak, aby ji všichni zkoušející byli schopni zpívat sborově a bez použití dalších nástrojů. V tu chvíli se sváteční trio transformovalo ve sváteční kvarteto. Poté byla na diktafon rodiny Nejedlých slavně nahrána první skladba, jež díky Áje Nejedlé získala nádech rádiového hitu a klasického táborákového cajdáku zároveň. To zbylé trio nabudilo, a zatímco Ája Nejedlá se vrátila k mytí nádobí, hudební diletanti nazkoušeli a nahráli další Shockův text Prasátko vlastenec. Jde o básníčku, kterou autor napsal ve svých devíti letech se spolužákem ze 3. A Michalem Mouchou, která je de facto parodií na komunistické protiválečné písně, tedy cosi jako antiprotestsong. Absenci učitelky hudby využilo zbylé trio disharmoniků maximálně, a proto v tomto klasickém miminkovským opusu neuslyšíte jediný skutečně hudební tón.  Skladba zní asi tak, jako by někdo tahal kočku za ocas, jedná se o funerálně melancholický opus pro rozladěnou harmoniku, skřípavé housle a Shockovo sólové mrouskání (myšleno ve smyslu zvukovém). Konečně po této „pecce“ dochází na zhudebnění prvního Nejedlého textu Chudák holka, což je kramářská píseň o nešťastné prostitutce s výrazným zpěvem obou pánů, harmonikou a houslemi, působící, jak jinak, dojmem opileckého šramlu. I s tímto šlágrem byli prokletý básník, zběhlý učitel a věčná studentka nanejvýš spokojeni. Pochvalovali si, že se jím přiblížili k jednomu ze svých nedostižných vzorů hospodskému harmonikáři Pepíčkovi Čečilovi, jenž svými „sajrajty a maglajzy“ bavil již dávno hluboko za normalizace po hospodách spisovatele Hrabala a jeho pivní partu. Shock poté nastínil spoluhráčům „melodii“ pro zhudebnění dalšího svého textu Medvídek Drsňák, což měl být punk rock. Nejedlý se chopil kytaru, Ája Malečková houslí, a už to jelo! Punková vypalovačka se nepovedla zcela podle Shockových představ, ačkoli ostatním se její provedení líbilo. Nejvíce asi malému Kubovi, ratolesti Nejedlých, který se při nahrávání spontánně přidal do sborového zpěvu refrénu, jenž zpívali všichni přes sebe hlava nehlava rytmus nerytmus. Nicméně Shock se utěšoval tím, že jsou teprve na začátku kariéry a že později skladbu vylepší (k čemuž, jak dnes už víme, nikdy nedošlo). Mimochodem Medvídek Drsňák byl napsán už v roce 1996 pod vlivem marihuany a je prvním z řady těchto psychedelických textů, které kvarteto zhudebnilo. To sváteční odpoledne přešlo pozvolna v podvečer, takže Shock a Ája Malečková se rozloučili s Nejedlými v radostném očekávání zkoušek příštích a odjeli zpět do Prahy.
    Ke druhé zkoušce svátečního kvarteta došlo o necelý měsíc později, v pátek 18. listopadu, tedy den po státním svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Jako první byla nazkoušena a nahrána píseň Stará irská balada (O´Donnell), což je druhý zhudebněný marihuanový text ze Shockovy dílny z období fin de milenium (text mimochodem předjímá odpudivý příběh Josefa Fritzela a jeho dcery). Hudebně je skladba poněkud podobna Chudák holce, opět stojí na harmonice a houslích, nicméně je o poznání kratší. Vytí zneužívané oběti, tedy O´Donnellovy (potažmo Fritzelovy) dcery obstarala Ája Nejedlá, která respektovala celkové disharmonické vyznění. V následující skladbě To pivo si dám se však už ujala kláves a vytvořila základní melodickou linku, jíž pak společně s Ájou Malečkovou kontrovala mužskému sboru. Text je Nejedlého reminiscencí na tvorbu Václava Neckáře a zároveň obhajobou hospodské kratochvíle manželů před manželkami. Ája Nejedlá stála respektive seděla za klávesami i v poetickém pásmu Kronika Mazlofónie, nejdelší miminkovské skladbě vůbec. Jedná se o zhudebnění společného marihuanového díla Shocka a B. T. Chrochtana, jehož napsání v dubnu 1997 odstartovalo založení undergroundového nakladatelství THC Review, kde byla vydávána tzv. zhulená poezie, o níž tehdy Nejedlý napsal článek do novin, a tak se vlastně ti dva kulišáci seznámili. V této skladbě Shock volně recituje či spíše přednáší o fantasmagorických zvycích volnomyšlenkářských Mazlofóňanů za doprovodu snivých kláves, doprovázených jemně houslemi, rapové refrény naopak skanduje celý sbor. Na chvíli tu zazní i Shockovo prapodivné kazoo, zde ještě celkem únosné. Parametry opravdového country hitu, jak vystřiženého z raných alb Greenhornů, který posluchače nutí zpívat s kapelou sborové refrény, má skladba Jedu si ve svý káře z pera Nejedlého a s určující kytarou Áji Nejedlé. Ta se po jejím nahrání odebrala k domácím povinnostem praní a vaření. Tak opět vznikl velký prostor pro muzikální barbary, kteří situace náležitě využili. Nejedlého text o nutnosti existence falešné naděje pro pracující lid s názvem Pohádek je nám třeba deklamovali oba muži za doprovodu automatických bicích, jimž sekundovaly housle. Pro zvýšení vylíčené bídy lidského údělu přidal Shock neplánovaně v samém závěru vulgarismus, jenž nebyl součástí textu. Shock poté sám nahrává  drobnou instrumentální skladbu Smutná píseň nevyzvednutého telefonního hovoru, jejíž název ji přesně vymezuje, popisuje i definuje, a která je v jádru kupodivu i melodická (zahrána však pochopitelně s chybami). Na samotný závěr zkoušky vzniká, de facto z ničeho jako naprostá improvizace, brutální miniopus Už tě nikdo nikdy neuvidí, opět Shockova sólová a šílená věc. Brutální minimalistické klávesy, brutální Shockův hlas a jeho ďábelský smích (v tomto případě ďábelštější než klasický chechtot Jima Čerta), brutální zkratkovitý text o vrahovi dětí v ich formě, a do toho neplánované nevinné zvuky nejmladší ratolesti Nejedlých působí jednoznačně infernálně, ba přímo hypercynicky. Tímto psychopatickým šlágrem byla tedy zakončena druhá, veleúspěšná zkouška svátečního kvarteta. 
   Třetí zkouška se odehrála v sobotu 10. prosince, kdy kupodivu žádný státní svátek nebyl. Opět došlo na zhudebnění Shockovy starší básně z dob zhulené poezie, jejíž spoluautorem byl opět B.T. Chrochtan. Báseň se jmenovala Slepá dívka a pojednávala o zneužívání mladičké nevidomé pedofilem. Její naroubování na Krylovu slavnou píseň Nevidomá dívka působí opravdu úchylně. Mužský hlas zpíval Shock, naivní dívčí hlas obstarala Ája Malečková společně s klávesami, cikánské géčko na kytaru hrál Nejedlý. V závěru písně Shock a Malečková zpívají dokonce kánon!, což by od hudebních primitivů asi málokdo čekal. Jak vystřižený z třicátých let dvacátého století působí Nejedlého Mužný věk (Tango), a to jak textově, tak i hudebně. Půvabná foglarovská reminiscence na pamětníky rozkvětu posázavského pacifiku, čundrů, vodáků a skautů, upomínka na ježka v kleci a Ježkovu babičku Mary ze štěchovické laguny zároveň. Výrazným nástrojem jsou tu bubínky a kytara v podání Nejedlých. Slušným hudebním provedením jako by skladba ani nepocházela z repertoáru Miminek. Naopak klasické amatérské provedení přináší pokus o zhudebnění dadaistické básně Hugo Balla Sloní karavana, v níž se přesvědčujeme, že ani za léta hraní v Ironickym mozku se Shock nenaučil hrát na kazoo, jež v této skladbě týrá, snaže se tak trapně stylizovat do sloního troubení. Výrazné jsou tu opět bubínky, kteréžto posluchači společně s Shockovým  zpěvem v makarónštině evokují poměrně věrohodně atmosféru kolébky lidstva a nejchudšího kontinentu světa jménem Afrika. Nejedlého pochod Furt se de na opravdu triviální melodii „pa pa dá, pa pa dá!“ připomíná nejvíce zvukové projevy blahé paměti pánů Skupy či Kirchnera v roli Hurvínka, konkrétně jeho citoslovce nosového smíchu: „Cha chá!“. Kromě základní melodie za to může zřejmě i Shockovo kazoo zdvojené snad Nejedlého hřebenem či frkačkou z Matějské pouti, pochod zpívá či spíše vyřvává celá kapela. Skladba tato dala by se jistě využít jako mučící nástroj, kdyby se neustále dokola a na maximum decibelů pouštěla zajatým islámským teroristům v poctivém anjclíku o rozměrech metr a půl na metr, až do jejich úplného zblbnutí, k čemuž by zcela jistě došlo, a to velmi brzy. Posledním songem, který vznikl o této zkoušce byl Shockův moralistický morytát Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, jenž je jednoznačným šlágrem už od úvodních tónu Shockova basového riffu, přes mohutné sbory, operní sólový zpěv Áji Nejedlé, až po strašidelné zvuky v mezihře, jaké známe z hororových filmů. Autor textu zde velmi syrovým a celá kapela pak velmi sugestivním způsobem upozorňuje na neuspořádané rodinné poměry, které vedou ke vzniku fenoménu krkavčích matek, jež odkládají své nechtěné děti do popelnic místo do baby boxů, což dětem rozhodně neprospívá.  
   Čtvrtá a poslední zkouška, na níž byly nahrány nové písně, se odehrála mezi vánočními svátky a Novým rokem(na nějž rovněž připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu), konkrétně ve středu 28. prosince. Zkouška začala zvěčněním písně Lord Mord ze společného pera Shocka a Áji Malečkové, která se původně jmenovala Píseň filantropů, pojednávala o kulinářském kanibalismu, a v jejímž refrénu se zpívalo: „Ať žije mord!“. Důležité slovo „lord“ přidal do refrénu Nejedlý. Ostatním se zalíbilo natolik, že podle něj skladbu přejmenovali, čímž se stal Nejedlý spoluautorem textu a vlastně i sousloví, které později nedůstojně zcizil spisovatel Miloš Urban pro svůj román ze staré Prahy. Bohužel slovům není příliš dobře rozumět kvůli bubínkům, v jednu chvíli se ve skladbě neplánovaně rozezní i budík, jenž signalizuje, že Nejedlý má přebalit své nejmladší dítě či vykonat nějakou podobně prozaickou činnost. Vzhledem k tomu, že i hudebně je píseň poněkud jednotvárná, žádný muzikolog by ji asi na potenciální the best of kvarteta nezařadil. Naopak hudebně zajímavá je následující skladba Jsem prý Mazlofóňan jen, další Shockův zhudebněný psychedelický text či spíše jen sentence, v níž autor přiměl klávesy k zajímavé melodii. Škoda však, že ji vzápětí v mezihře zkazil sólem na kazoo. Výrazně tu působí i ženské sbory, mimozemsky podivně zní dětská replika kytary v podání Áji Malečkové, asi proto, že to byla jen dekorace, jež byla určena na hraní dětem, nikoli však k hraní hudby. Zeptejte se leoparda je Nejedlého text zpívaný Ájou Nejedlou, která hraje i na kytaru za přizvukování manžela. Shock i Ája Malečková byli asi právě na toaletě, protože v milé, trochu však nevýrazné skladbě zcela absentují. Čert ví, kde v té chvíli byli. Ale jak zpívá Ája Nejedlá v refrénu: „Zeptejte se leoparda, ten vám všechno vysvětlí.“ Třeba i to, jak Nejedlý došel k tomu, že zrovna tahle kočkovitá šelma je vševědoucí, nebo kde byl ksakru zbytek kapely. Důkazem toho, že nejlepší šramlšlágry kvarteta vznikly jen v triu bez učitelky hudby, budiž píseň Ilona voní z pera Nejedlého. Geniální je už text o svůdné kriminálnici, která vytlouká hospody, hudební zpracování, výrazně bluesové, jeví se pak kongeniálním. Zase jednou ve světlé (či temné) chvilce, nasadil Shock svůj ultrabrutální chraplák, přičemž se ještě doprovázel na kapesní harmoniku, jež dostal darem od Áji Malečkové. Ta opět trápila dětskou kytaru, kytaru pro dospělé třímal v rukou Nejedlý. Celkovým zvukem jako by skladba vypadla z repertoáru Krausberry či Bluesberry, když už je kapela  úplně vyčerpaná a opilá, přičemž jejich žižkovské či karlínské publikum stále nemá dost a trvá na tom, aby ještě něco zahráli. Celkově slušně zahrána je rádoby punkrocková vypalovačka Jsem plísně, plísně pln, což je původně hravá (taktéž nejspíš marihuanová) miniatura z pera Johna Lennona. Triviální melodii na klávesy hraje Shock, jenž i zpívá, v refrénech s kytaristou Nejedlým. Labutí písní této zkoušky je další Shockova zhudebněná báseň z éry THC Review Jako delfín. Jedná se o klasickou dadaistickou hříčku, byť si ze začátku dle vznešených zvuků kláves můžeme myslet, že jsme svědky čehosi vyššího. Uhlazený, vyrovnaný a vznešený hlas zde představuje Nejedlý, naopak hlas nesvéprávného dementa či dokonce mutanta reprezentuje Shock, jehož v samém závěru Nejedlý a Ája Malečková odvádějí do jeho „kóje“ alespoň tak je to slyšet z nahrávky. Po dohrání této skladby si všichni zúčastnění popřáli šťastný nový rok 2006 a rozloučili se v očekávání další brzké zkoušky. 
   Ironií osudu však následovala téměř čtyři a půl měsíce dlouhá pauza, kdy se kvarteto nesešlo, především z důvodů zaneprázdnění manželů Nejedlých, kteřížto se kromě zaměstnání museli také věnovat svým třem ratolestem a na „umění“ prostě neměli dost času. Konečně v pondělí 8. května, tedy ve státní svátek Dne vítězství, se kapela opět sešla. Tato zkouška plánovaně nepřinesla žádné nové skladby. Kvarteto chtělo naopak vypilovat již hotové písně do takové podoby,  aby je bylo schopno obstojně zahrát na veřejnosti. Ano, je tomu tak, skupina skutečně už po pouhých čtyřech odehraných zkouškách pomýšlela na uspořádání koncertu! Bohužel Ája Nejedlá zapomněla kytaru ve škole, takže se museli obejít bez ní, a nazkoušeli tak asi jen třetinu či čtvrtinu písní. Výsledek této zkoušky byl tedy poněkud rozpačitý a neuspokojivý. Kvarteto se rozešlo s tím, že příští zkouška bude určitě lepší.
   Ta se však uskutečnila až v neděli 1.října. Oficiálně se ten den žádný státní svátek nekoná, nicméně pro kvarteto to svátek byl, protože spolu nezkoušeli téměř čtyři měsíce. Zkoušky se zúčastnila i Ája Nejedlá s kytarou, a skutečně se vydařila, což bylo důležité. V té době už totiž pánové domluvili koncert v rámci křtu Shockovy nové básnické sbírky, tudíž bylo jasné, že se kvarteto musí řádně sehrát. Poslední zkouška proběhla o týden později v nedělí 8. října, a kvarteto se tak cítilo připraveno na první živé vystoupení, jež mělo být, můj ty smutku!, zároveň i vystoupením posledním. To ovšem tehdy nikdo netušil.
   Koncert se uskutečnil v pondělí 9. října večer v pražském klubu Unijazz. Nejprve Shock přečetl asi desetiminutovou ukázku ze své právě vydané knihy Tiché odpoledne na zaprášené půdě, a kolem osmé hodiny již nastoupilo ke světové premiéře celé kvarteto. Shock byl oblečen v prapodivné brčálově zelené sako, připomínající spíše frak, z něhož mu vyčuhovala starobylá vestička lepších lidí, na hlavě měl hnědou koženou bekovku, na očích kulaté sluneční brýle, v nichž vypadal jako slepec, celkově pak připomínal hastrmana či spíše hastroše. Zbylé trio bylo oblečeno překvapivě civilně, nepovažujeme-li za excentrické triko s Jerry Lee Lewisem, které měl na sobě Nejedlý. Kvarteto pak odehrálo během půlhodiny sedmero následujících skladeb: Prasátko vlastenec, Jedu si ve svý káře, Chudák holka, Ztřeštěné slůně, Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, Pohádek je nám třeba a Už tě nikdo nikdy neuvidí. Název poslední skladby byl vlastně pro kvarteto příznačný, aniž by to v té chvíli někdo tušil. Leda snad blízký Shockův přítel Viktor Puci, jenž pořídil částečný videozáznam koncertu. Obecenstvo tvořili převážně přátelé Miminek, básníci, spisovatelé, výtvarníci, divadelníci i filmaři včetně několika řadových alkoholiků bez uměleckých  přívlastků v celkovém počtu asi čtyřiceti duší, tedy se jednalo vesměs o intelektuální elitu, která přijala vystoupení bouřlivě kladně, takže by se dalo označit za sukces. Pouze známý umělecký kritik a do té doby blízký Shockův přítel Radim Kopáč, sedící u stolu s taktéž experimentální hudbě nepřejícími patafyziky Eduardem Vackem a Ivo Medkem Kopaninským, projevoval v průběhu koncertu nad repertoárem kvarteta nelibost a dokonce je v jednu chvíli hlasitě vyzval k odchodu. Nato mu Shock opáčil, aby odešel sám. Po koncertě následovala pochopitelně řádná oslava a kvarteto hledělo do budoucnosti s nadšením.
   Po duševním i fyzickém vypětí z posledních týdnů, spojených se zkouškami, koncertem a trémou z něj, Shock brzy po odehrání koncertu onemocněl a další dva týdny promarodil. Pak bylo nějaký čas ticho po pěšině. Konečně někdy v prosinci si Nejedlý postěžoval Shockovi a Áje Malečkové, že jeho manželka nejeví o další působení v kvartetu velký zájem, neboť zkouší se svými žáky coververze Metallicy, Deep Purple, Kiss a podobných rockových gigantů, s nimiž se Miminka pochopitelně nemohou měřit, tudíž by bylo lepší, aby se kvarteto zeštíhlilo na trio. Zároveň si ale uvědomoval, že by v tom případě měla skupina zkoušet jinde. Nastal tedy čas hledání nové zkušebny. Čas se vlekl, ale zkušebna pořád žádná, ba ani vyhlídka na další koncert. Čtvrtého ledna 2007 si Shock ohledně Miminek zapsal do deníčku tuto sentenci: „Vypadá to, že jsme ustrnuli na mrtvém bodě.“  Určité chvilkové oživení a naději do tohoto stavu přinesl režisér Vladimír Franče, jenž už dříve zfilmoval tři Shockovy povídky, a po shlédnutí koncertu Miminek jej napadlo natočit několik jejich videoklipů či přímo hudební film. Shock nadšeně souhlasil a brzy napsal scénáře k videoklipům songů Sto mrtvých miminek v jedné popelnici a Už tě nikdo nikdy neuvidí.
   Nastalo jaro, a zbylé trio Miminek se bohužel stále nedokázalo sejít, takže natáčení videoklipů se odkládalo, stejně tak nové zkoušky í koncerty. Pak přešlo léto a po něm… Po něm přišla Shockova osobní krize, když, řečeno fotbalovou terminologií, inkasoval od osudu během jediného měsíce parádní hattrick. Nejprve jej opustila Ája, následně byl propuštěn z práce, a do třetice mu zemřela babička. V tu chvíli opravdu v pravém slova smyslu prokletý či ještě lépe řečeno padlý básník zachycen spirálou deprese, nezaměstnanosti, alkoholismu, existenciálního zoufalství i existenční bídy, byl stažen do malstrému utrpení a beznaděje, odkud se od té doby vynořuje jen sporadicky a nakrátko, aby v něm následně znovu zmizel. A tímto básníkovým pádem bylo vlastně Sto mrtvých miminek v jedné popelnici pohřbeno definitivně. Nechť tedy odpočívají v pokoji.  Případně nechť nám kvílí o půlnoci z CD přehrávače jejich album/nealbum Pohádek je nám třeba, jež bylo, jak jinak nežli posmrtně, právě vydáno.


II
Resuscitace Sta mrtvých miminek a jejich opětovná agónie


   Lze tomu skutečně jen velmi těžko uvěřit, ale po téměř šesti a půl letech od prvního a zároveň na dlouhou dobu posledního koncertu sváteční kvarteto Sto mrtvých miminek v jedné popelnici vstalo z mrtvých! Prokletý básník Shock totiž na podzim 2012 opět počal dráždit dětské syntezátory Casio a výsledkem byly jeho dva one man projekty Praotec Mazlofóňan a Půlnoční Rapsódie, které jsou k slyšení na bandzone. Shockův kamarád Viktor Puci navrhl mistrovi samohrajky, zda by nevystoupil s tímto novým materiálem na tradiční akci Branické vajíčko, kterou organizoval. Shock nejprve vystoupení neprozřetelně slíbil, ale později se začal vymlouval, že samostatné vystoupení s novými projekty nezvládne. Puci však trval na dodání slíbené hudební produkce na svou akci. Shock tedy oslovil Honzu Nejedlého, zda by snad společně jen pro jednou nezopakovali koncert Mrtvých miminek. Nejedlý nebyl proti, nicméně oba věděli, že potřebují ještě kytaristu. O angažování bývalých spoluhráček Áji Nejedlé a Áji Malečkové však nemohla být řeč. Proto Shock zlanařil kytarového čarostřelce pana Vikomta de Abík, jenž se prezentuje na bandzone jako písničkář. Shock s Abíkem se už předtím jednou sešli na jakési neveřejné jam session, takže Shock věděl, že Abík nabídku rád přijme. V pátek 1.ledna se u Abíka na pracovišti (v šatně nejmenovaného pražského hřbitova) uskutečnila první zkouška, na kterou se bohužel nedostavil Honza Nejedlý. Nicméně Shock s Abíkem se pokusili alespoň trochu sehrát (ze zkoušky existuje i několik nahrávek).
   V úterý 5. února 2013 se uskutečnil historicky druhý koncert svátečního kvarteta (respektive už jen tria) Sto mrtvých miminek v jedné popelnici v Eliášově zahradní restauraci u Šimků v pražském Braníku. Stalo se tak u příležitosti pohanského svátku zvaného Hromnice, který připadl sice už na sobotu 2. února, ale nebuďme detailisté. Viki Shock "zpíval" a hrál na syntenzátor, Vikomt de Abík hrál na 4strunnou španělskou kytaru, a Honza Nejedlý "zpíval a hrál" na zednické piano čili tahací harmoniku.
   Úvodem zazněla skladba Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, která vzbudila zasloužené ovace. Následovala Chudák holka, přičemž Honza Nejedlý byl velmi rozpustilý a pivním mokem rozjařený, pročež odmítal hrát na harmoniku. Vlastní si z domova pro jistotu nevzal, ale Saša Niklíčková ze skupiny Panna a Vorel, kterážto kapela hrála předtím, hbitě mu zapůjčila svůj nástroj. Harmonikář se tedy uvolil spolupracovat, přestože kapelníka posílal nevybíravými slovy kamsi za to, že vůbec musí hrát. Chyběl totiž na páteční zkoušce, takže si nebyl jistý svou hrou. Při následující skladbě Prasátko vlastenec byl už spokojenější a rozehranější. Ovšem další skladbu na harmoniku (Stará irská balada alias Starej O´ Donnell, o pedofilním otci, jenž zneužívá svou dceru, napsáno ještě před odhalením případu Josefa Fritzela!) již odmítl zahrát a o písničce Medvídek Drsňák, která byla též původně na programu, dokonce tvrdil, že si nepamatuje, že by kdy vůbec takovou píseň hrál! Shock a Abík tedy zahráli bez rebela skladbu Ivona voní (zde hrál Shock na foukací harmoniku) a posléze Shock sám se syntezátorem zakončil koncert hitem o vrahovi dětí Už tě nikdo nikdy neuvidí.
   Publikum bylo Miminky freneticky nadšeno (spíše za obrovské nasazení než hudební um), a tak asi dvacítka diváků odměnilo skupinu putovní cenou Branické vajíčko! Tuto jim předal Tomáš Vorel, člen skvělé skupiny Panna a Vorel, která trofej získala loni. Mimochodem byl to právě kytarista Tomáš Vorel, který Sto mrtvých miminek přirovnal k legendárnímu Aktuálu Milana Knížáka. Po předání ceny Shock a Nejedlý spontánně přidali ještě á capella cover verzi písně Mustafa Ibrahim od skupiny Queen s českým textem od Františka Ringo Čecha Pavlata Antonín. I tento bonus byl odměněn aplausem.
   Bezprostředně po tomto úspěšném comebacku však k rebelujícímu rozpustilému Honzovi Nejedlému přibyl další problém. Taktéž rozpustilý a pivním mokem rozjařený Vikomt de Abík cestou z koncertu absolvoval v tramvaji konflikt s jakýmsi bezdomovcem a na obranu použil svou kytaru, kterou o agresora rozlámal na kusy, takže byl rázem bez nástroje. Zdálo se tedy, že členové Mrtvých Miminek jsou natolik rozpustilí, že to rozpustí samotnou kapelu!
   Přesto se ale u příležitosti svátku Apríl v pátek 5. dubna 2013 večer v klánovickém kině v rámci humoristického pořadu Klánovický svařák uskutečnilo třetí, a pravděpodobně poslední, vystoupení svátečního tria Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Původní idea byla taková, že skupina zahraje v obnovené a nově doplněné sestavě alespoň pět songů, přičemž týden před vystoupení udělá společnou zkoušku. Tato představa však dostala trhlinu v okamžiku, když novopečený kytarista Vikomt de Abik oznámil, že v den vystoupení nemá čas, neb se chce jako divák zúčastnit koncertu jakési blackmetalové legendy. Ani manželé Nejedlí nejevili o zkoušku zájem. Další rána pro kapelníka Shocka přišla v okamžiku, když zjistil, že píseň Miminek Jedu si ve svý káře zařadili Nejedlí do vystoupení svého staršího hudebního projektu Tři kastróly, který produkují se svými dětmi, před Miminka. Jelikož jsou však Nejedlí autory tohoto country hitu, nemohl proti tomu Shock protestovat. Nejedlí sice Shocka přizvali ke zpěvu této písně, kapelník však nechtěl narušovat rodinný charakter provedení skladby, pročež zdvořile odmítl. Playlist samotných Miminek se tak ovšem dramaticky zmenšil.
   Vystoupení svátečního tria v Klánovicích se tedy nakonec smrsklo na pouhé dvě písně, a sice na Už tě nikdo nikdy neuvidí, kterou zahrál Shock sám, a na titulní píseň kapely. Zde se ke zpěvu přidali i manželé Nejedlí, ačkoli Ája Nejedlá prchla z pódia již před koncem songu. Honza Nejedlý před vystoupením vedl s kapelníkem Shockem napůl mystifikační interview. To bylo zachyceno i s oběma písněmi na video paní Arthurkou Višňovou a je ke shlédnutí na profilu Mrtvých miminek na bandzone.
   Jako kabaretní vložka bylo sice vystoupení  odměněno aplausem, avšak další a delší, takříkajíc samostatná vystoupení kapely byla za tohoto stavu nereálná. V plánu byl ještě koncert Miminek v pražském klubu Mlha. Po zjištění, že klub ukončil činnost, odešlo na odpočinek i Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Věřme, že se tentokrát jedná o odpočinek definitvní.

Hans von Landschmiett, hudební, literární a výtvarný kritik
(První část dopsána 28. září 2010, tedy o státním svátku Dne české státnosti a Svatého Václava, druhá část dopsána přesně o tři roky později.)





Text na zadní stranu obalu CD Pohádek je nám třeba (album/nealbum), 2005

  
   Laskavý a tolerantní posluchači,
věz, že album, které právě držíš v rukou, nebo je už nedejbože posloucháš, vlastně žádným albem není. Jedná se pouze o nahrávky zkoušek tria nadšených hudebních diletantů bez hudebního sluchu s občasným korigujícím zásahem učitelky hudební výchovy, kteří žili v domnění, že své amatérské výtvory jednou vybrousí do více méně konvenčních písňových tvarů, jež budou přijatelné alespoň pro úzké masy posluchačů alternativních rádiových stanic. Tak daleko se však nikdy nedopracovali, pročež jsou tyto záznamy zárodků písní v surovém stavu tím jediným, co po skupině zbylo, de facto historickým dokumentem o svérázné odnoži alternativní či bytové kultury začátku třetího tisíciletí, odtud tedy ono označení nealbum.





Bitva o Mazlofónii – Extraterrestriální symfonická poéma o čtrnácti větách

   Nestává se často, abych psal o uměleckém díle autora z jiné planety. V případě Bitvy o Mazlofónii však musím udělat čestnou výjimku. Nejprve několik slov o samotném autorovi tohoto hudebního opusu (jeho foto viz výše!). Praotec Mazlofóňan zavítal na naši planetu v druhé půli roku 1996 a od té doby se více méně trvale zdržoval na našem území, tedy až do nedávna. O jeho rodné domovině dle jeho vlastních slov nám už počátkem roku 1997 podali písemnou zprávu Viki Shock a jeho souputník z dobového nezávislého nakladatelství THC Review B. T. Chrochtan, kteří se s Praotcem Mazlofóňanem měli možnost poznat v libeňské občerstvovně zvané Lízátko. Jejich společně sepsané letopisy Kronika Mazlofónie byly zhudebněny v roce 2005 Shockovou kapelou Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, kteroužto skladbu si tedy můžete poslechnout úvodem, abyste byli alespoň částečně uvedeni do zvyků Mazlofóňanů. O životě Praotce Mazlofóňana na Zemi v pozdějších letech víme ale vlastně jen málo, krom toho, že to byl mimořádně veselý chlapík. Nicméně je jisté, že po nastolení uměle vyvolané světové krize, globálního ekonomického fašismu a kafkovsky byrokratické kleptokracie před čtyřmi lety odcestoval nedávno zpět na svou rodnou planetu. Sám to před odletem okomentoval takto: „Zdejší svět se bohužel natolik zhoršil, že se v něm už prostě nevyplatí žít. Tož pá, adié, sbohem mé krásné dámy!“ A byl fuč.
  

Ještě předtím však svěřil svému příteli prokletému básníkovi Vikimu Shockovi (toho času pracujícímu v rámci novodobého disentu na hřbitově v pozici dělníka-zahradníka) hudební dílo, ryze instrumentální, které si můžete poslechnout. Jeho děj je vlastně obsažen v názvech jednotlivých skladeb. De facto se jedná o umělecky ztvárněný autobiografický zážitek autora, a to velmi nepříjemný. Těsně před svou návštěvou Země totiž zažil napadení a okupaci své rodné planety útočnou a fašistickou rasou Zbibflaflombóňanů. Snad můžeme prozradit, že astrálním agentem, jenž byl vyslán na Zemi pro pomoc, byl právě on. Bitva o Mazlofónii byla i s pomocí Pozemšťanů nakonec vítězně vybojována, ale pochopitelně si vybrala krutou daň v podobě zbídačení napadené planety. I to byl jeden z důvodů jeho exilu.
   Ale pojďme nyní k samotnému dílu. Jak vůbec hodnotit cosi, vytvořené mimozemskou entitou? Podle jakých měřítek? Samozřejmě podle klasických, tak jako vždycky. Jiná totiž k dispozici nemáme. Tedy měli bychom, ale to bychom byli obviněni z toho, že nejsme kritici, nýbrž dojmologové. U dobré třetiny skladeb tak můžeme konstatovat, že se ani tak nejedná o hudební skladby, jakožto spíše o zvukové plochy. Zarážející je naprostá absence bicích nástrojů, ačkoli rytmika skladbám nechybí. Slyšitelné jsou zde prvky ambientu, trance, psychedelie, ba dokonce i prvky techna. Kontrapunktem k těmto experimentům, jež někdy maně upomínají na tvorbu minimalisty Gyorga Ligettiho, jsou pomalé, křehké, melancholické, prosté (někdy skoro až triviální) miniatury, připomínající obsah byvších orchestriónů a flašinetů, čili automatofónů vůbec. Na samotný závěr přidal autor bonus v podobě pocty velkoskladateli filmové hudby Enniu Morriconemu. Co k tomu dodat? Dílo Génia či amatéra? Dojem z mocně emociálně působících akordů wagnerovského gesamtskunstwerku se místy mísí s dojmem z poslechu díla věčně naivního osamělého introverta, týrajícího v podkrovním bytečku třicet let starý syntezátor pro děti. Pravda by byla asi někde uprostřed, ovšem pouze v případě, že by se jednalo o výtvor člověka! V případě mimozemšťana nám však tato otázka musí zůstat navždy nerozřešena. Přeji Vám příjemný poslech.  

Hans von Landchmiett, umělecký kritik, listopad 2012



 


Vyšinutá Mašinka míří k vám!

   Po loňských projektech Praotec Mazlofóňan a Půlnoční Rapsódie přichází opět Viki Shock, zakladatel aproximativní hudby, s Vyšinutou mašinkou, jejíž kořeny leží už v devadesátých letech. Písně Tlačítko, Lesněnky a Mašinky byly totiž nahrány už v létě roku 1996. Tehdy jednadvacetiletý Shock pracoval s Petrem Výplachem na druhé demokazetě legendární skupiny Ironickej mozek, přičemž vedle toho nahrál sám tuto psychedelickou trilogii, jež však dosud nebyla zveřejněna. Protože u Ironickýho mozku držel kapelník Výplach své vymakané a drahé klávesy Yamaha pevně v rukou, spokojil se Shock se starými Casio pro děti, které patřily jeho mladšímu sourozenci. Text písně Tlačítko pojednává, jak jinak, o lásce, smrti a šílenství. De facto je to kompilace fragmentů veršů a výkřiků, vzniklých pod vlivem marihuany, kteroužto autor v té době konzumoval se svým tehdejším duchovním dvojčetem Pítrem Dragotou. Slova písní Lesněnky a Mašinky zase vznikly, když dostal autor v klubu Újezd silný flashback. V kratičkém textu Mašinky, který je nejspíš o krizi identity, najdeme drobný odkaz (hebká mašinka) na dílo Williama Sewarda Burroughse, Shockova tehdy oblíbeného spisovatele. V textu Lesněnky je hlavní hrdina v separaci blázince, kde čeká na lobotomii, jež by měla ulevit jeho schizofrenním halucinacím.
   Naproti tomu zcela nové jsou songy Vražda jako krásné umění a Body Art Performance. Autorovou inspiraci těchto textů bylo ovšem album Davida Bowieho z roku 1995 1.Outside, které pojednává o uměleckých vraždách. Děj je zhruba takovýto: Kdosi zavraždí čtrnáctileté děvče Baby Grace a jeho ostatky deponuje před muzeum. Vraždu vyšetřuje detektiv Adler, který má tři podezřelé: feťáka Leona, tajemnou sadistku Ramonu A. Stoneovou a staříka pana Touchshrieka. V krátkém příběhu, který David Bowie k albu napsal, se objevuje i postava, či spíše postavička, korejského umělce, který se nechává v rámci performancí postupně chirurgicky porcovat. Bowiemu byla bezpochyby inspirací kniha Vražda jako krásné umění od Thomase de Quincyho, starého anglického poživače opia, jenž jako první přišel s myšlenkou umělecké vraždy. Protikladem Shockových textů o umělecké vraždě a exhibičním sebepoškozování je až skotačivě veselá hudba s dlouhými sólíčky, v nichž se autor bohatě vyřádil (pochopitelně stále hraje na staré Casio mladšího sourozence).   
   Také text skladby Freddy Krueger – noční můra napsal autor už na počátku devadesátých let v pouhých sedmnácti letech. Ke zhudebnění došlo až nyní, o plných jednadvacet let později! Inspirací byl mu samozřejmě hlavní antihrdina skvělé série filmových hororů Wese Cravena Noční můra v Elm Street. Sladkobolná kolovrátková melodie je opět v bizarním protikladu drastického textu. Ne tak u druhé, vlastně původní verzi skladby, jež je pojata více klasicky hororově. Instrumentálky V horách šílenství a Starý bručoun z Dunwiche jsou zase inspirovany dalším autorovým oblíbencem, spisovatelem Howardem Philipem Lovecraftem a jeho originální tvorbou, plnou bezbožného děsu. Poněkud netypickou jeví se skladba Atilla Bič Boží. Text je opět dvacet let starý, napsán pod vlivem četby románu Ve stínu hunské slávy od Gézy Gardónyie. Hudebně by se mělo jednat o hard rock (autor se inspiroval hlavně písní Iron Man od Black Sabbath) a jednoznačně je napsán pro celou kapelu. Kytaru, basu a bicí dětské klávesy Casio opravdu nezastoupí, pročež se zřejmě jedná o nejslabší kousek Vyšinuté mašinky (taktéž text není příliš přínosný a navíc je zcela neironický).
  



Na žánr klasické jarmareční písně neboli morytátu navazuje Shock německy zpívaným Frrritzellandem (Fritzlovskem), ačkoli správnější označení by bylo spíše monstrozitát, neboť v této zrůdné cause rakouské rodiny k vraždě jako takové nedošlo, „pouze“ k letitému znásilňování dcery vlastním otcem. Další německy zpívaný song Hunger (Hlad) reflektuje současnou celosvětovou hospodářskou krizi a chudobu podobně jako v češtině zpívaný kousek E-fašismus (velmi výrazně ironický, ba až výsměšný). Posledním německy zpívaným kouskem je Wasserleiche (Utopenec), pocházející z pera německého spisovatele Hannse Heinze Ewerse stejně jako haitskou francouzštinou zpívaný Mamaloi Papaloi Voodoo Zombie. Obsahuje se texty tohoto kdysi velmi výrazného a později zakázaného a dnes téměř zapomenutého spisovatele, milujícího hrůzu a fantazii, hodí k Shockovi dokonale! Ve skladbách Frrritzeland a Wasserleiche autor experimentoval. Do první zmíněné skladby nasamloval zvuk mlýnu na lidský popel, do druhé zase pro větší autenticitu zvuk kachen na rybníce.  Zvuk psychedelické skladby Vyšinutá mašinka (Veselá mašinka smrti) a pesimistické Neuč padat Ikara! (Mea Maxima Culpa) zase obohatil o foukací harmoniku. Naopak King Kong je zpívaný jen á capella s občasným hvízdáním. Texty jsou většinou existenciální, pokud nejsou ryze infantilní a žertovné. Tak například u Plešatýho revolveru se zkoumá vliv chudoby na úroveň sebevraždy, zatímco v zatím jediném anglicky zpívané songu The Last Joint Of My Life jde pouze o intoxikaci marihuanou. U Myší čverylky (Nokturna) jde například pouze o vyrušení ze spánku autora myšmi.
   U hudební tvorby Vikiho Shocka, kterou sám označuje za aproximativní hudbu,  se musíme ptát, zda se skutečně jedná o svébytný žánr anebo o pouhý hudební naivismus respektive primitivismus. Odpověď na tuto otázku nám však můžou přinést až hudební historici a kritici budoucnosti. Každopádně se však jedná o dílo vskutku neotřelé a velmi originální, což víme již dnes.

Hans von Landschmiett, hudební kritik, květen a září  2013.







Undergroundový literární fenomén fin de millenium: THC Review & Mazlofónie
(pokus o literárně historickou studii)


I. Stručný úvod – Fenomén v kostce objektivním pohledem

   Pražské undergroundové nakladatelství THC Review založil v dubnu 1997 básník Viki Shock (v té době již měl za sebou polooficiální knižní debut Dvacet deka něžností) spolu s psavcem B. T. Chrochtanem po napsání společného dílka Kronika Mazlofónie, což byl také jejich první vydaný titul. Mazlofónie byla imaginární zemí, kterou si Shock a Chrochtan vyfantazírovali během jednoho večera v intenzivním cannabisovém opojení, a od té doby sami sebe považovali za Mazlofóňany. Mazlofónie byla také uváděna v tiráži na zadním přebalu svazků jako místo vydání. Shockovi se navíc podařilo vyvolat z Mazlofónie postavu doktora Richarda Hooligana, jenž se stal jakýmsi ideovým mluvčím THC Review prostřednictvím Odborných předmluv, které napsal k většině vydaných titulů. Jak jste tedy snad již ráčili pochopit, základem tvorby Mazlofóňanů byl hédonismus, projevující se zvýšenou konzumací psychedelických látek, převážně marihuany a hašiše, a následným plozením většinou antiliterárních textů. Ostatně na marihuanu, získávanou z rostlin konopí (latinsky cannabis) odkazuje už název nakladatelství: THC je zkratka pro tetrohydrocannabinol, psychoaktivní látku v konopí, review pak značí anglicky rozhled. Přeloženo do obecné češtiny jedná se tedy o Tetrohydrocannabinolový Rozhled, vyloženo polopaticky znamená to vlastně Vědomí rozšiřující Rozhled. Texty, napsané pod vlivem THC označovali autoři výrazem Zhulená poezie, což byl zároveň název první a hlavní edice. (Co se týče označení tohoto druhu textů, dáváme dnes již přednost kultivovanějšímu termínu Cannabisová crazypoezie.)
   Do konce roku 1997 vydalo duo ještě pět titulů, přičemž přibyl třetí autor a Mazlofóňan Pítr Dragota, který se však na vydávání nepodílel. Koncem roku se vydavatelských aktivit poněkud překvapivě vzdal jeden z otců zakladatelů B. T. Chrochtan. Od roku 1998 tak provozoval Shock nakladatelství sám (nepočítáme-li minoritní a čistě ideovou účast dr. Hooligana), přičemž je rozšířil o tři edice, a až do roku 2000 v něm vydal dalších dvaadvacet titulů od desítky autorů, kteří se kolem THC Review velmi brzy vyrojili jako mouchy po dešti. Většina titulů vyšla ve formátu A5, menší část ve formátu A6. Nejednalo se vlastně o knihy, nýbrž o sešity, psané na elektronickém psacím stroji, xeroxované tajně a bezplatně v zaměstnáních nakladatelů. Distribuce byla velmi svérázná, sbírky byly zdarma rozdávány nebo měněny za marihuanu či pivo po pražských klubech, převážně v Libni, Karlíně, ve Vysočanech a na Žižkově. Základnou Mazlofóňanů byl legendární libeňský klub
Rock Pub Error, známější pod přezdívku Lízátko, kde si THC Review a Mazlofónie záhy získaly značnou popularitu. Od jistého okamžiku se snad dá mluvit dokonce o menším hnutí.
   Už od roku 1998 pronikaly aktivity nakladatelství na oficiální literární scénu, o rok později došlo již k rozsáhlým nájezdům zhulené poezie do literárních časopisů a k prvnímu společnému čtení autorů THC Review v děčínské knihovně. Tituly už bylo také možno zakoupit, byť za nízké ceny. Na II. letním múzickém happeningu v Ohnišťanech v roce 2000 během jediného víkendu Shock dokonce rozprodal veškeré zásoby nakladatelství! Tím však zhoubný proces mainstreamizace vyvrcholil a nakladatelství rychle spělo ku svému zániku. S postupem času Shock totiž ztrácel zájem o kouzlo marihuanových dýchánků, jeho původní ideje postupně vyprchávaly. Navíc docházelo k obměně čtenářské obce, přičemž komunita Mazlofóňanů v klubech včetně Lízátka se postupně rozpadla: její členové zestárli, zmoudřeli či zemřeli, každopádně prostě zmizeli v propadlišti dějin. Shock sám byl už pevně zapleten do osidel oficiální literární scény, pročež s koncem milénia činnost nakladatelství zastavil, aby se vrhl vstříc slávě a na několik prvních let třetího tisíciletí se stal miláčkem mainstreamu respektive nejprotežovanějším básníkem tohoto období. (V letech 2001 až 2003 mu různá nakladatelství vydala celkem pět básnických knih, z toho tři v jednom roce, načež mu časopis Tvar udělil sarkastickou cenu Litajronmen roku. Přes protesty části odborné veřejnosti dokonce reprezentoval českou literaturu na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku v roce 2004! Nezávislý režisér Vladimír Franče natočil dle Shockových textů trilogii krátkých filmů atd. atp.) V letech 2002 až 2004 sice pod hlavičkou THC Review vydal z nostalgie ještě tři sbírky, které však již nenaplňovaly původní filosofii THC Review. A tím svou nakladatelskou činnost definitivně ukončil.
   O kvalitě textů, vydávaných Mazlofóňany, by se pochopitelně dalo diskutovat. Jisté je, že mnohé z nich balancují na hranici trapnosti, ba mnohé z nich přes tuto hranici zcela jistě přepadávají. Nicméně dnes, s odstupem více než dekády, můžeme směle konstatovat, že svou několikaletou soustavnou činností se nakladatelství THC Review zasloužilo o kultivaci české drogové subkultury konce druhého tisíciletí, jejíž umělecké projevy byly jinak spíše výjimečné. Z tohoto hlediska jsou tedy tituly vydané THC Review cenným dokumentem své doby.

V březnu 2011 napsal Hans von Landschmiett, literární vědec a umělecký kritik


II. Rozšafný prostředek – Fenomén v kostce subjektivním pohledem

   Vše začalo někdy koncem léta 1996, kdy se prostřednictvím Pítra Dragoty seznámili Viki Shock a Béďa Téďa v klubu Rock Pub Error vulgo Lízátko, ležící mezi Palmovkou a Balabenkou. Téměř ihned dochází k intoxikaci marihuanou a k dokonalému mentálnímu splynutí obou. Na základě Béďových chrochtavých zvuků, které tento vydává při smíchu, přisuzuje mu Shock přízvisko Chrochtan. Tak se tedy Béďa Téďa transformuje v B. T. Chrochtana. Shock měl v té době již dopsanou svou první halucinogenní sbírku Podnapilým knihovnám nenaléváme! a během října a listopadu napsal základní dílo, od kterého se vlastně všechno začalo odvíjet. Ano, tušíte správně, jedná se o 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho! Pod vlivem této cannabisové bible píší všichni tři výše jmenovaní Bibli Hovadismu a Chrochtan začíná sbírat materiál pro nepřekonatelnou antologii marihuanových hlášek Občasné mozkové výlety. O čtvrt roku později se Shock prohulí do Mazlofónie a Zbibflamflombónie, a přinese o nich své svědectví ve sbírce Reportáž psaná v nebi.
   Ovšem teprve až v noci ze třetího na čtvrtého dubna 1997 dochází u Shocka k dokonalému zmapování Mazlofónie ve společnosti Chrochtana. Vznikne Kronika Mazlofónie. Oba přátelé ihned zakládají nakladatelství THC Review a Kronika Mazlofónie je jejich prvním vydaným titulem. Následuje možná trochu narychlo sebraná Absolutní střela Pítra Dragoty, a poté Shockova Reportáž psaná v nebi ve dvou svazcích, a samozřejmě také Chrochtanův Zkrat. Díky neekonomickému šetření papírem (jeden krátký text na jednu stranu) ovšem není možné vydávat knížky masově, a tak po roce a půl vydalo se Kroniky Mazlofónie ne více než 40 kusů, Absolutní střely kolem 25 a ostatních sbírek pod 20 kusů. Poslední titul toho roku, Nová teorie lidstva! Dragoty a Shocka, vyjde již pouze v pěti kusech, neboť Chrochtanova pozice v práci, kde množil knížky, je ohrožena, a Shock, který skončil civilní službu v universitní knihovně, kde napsal na stroji všechny tituly, dokonce ani žádnou práci nemá!
   Popularita THC Review v klubech (Lízátko, Modrá opice, Újezd, Joshua, Hrob a další) je ovšem značná a kdekdo chce se stát Mazlofóňanem a motá se kolem. Uveďme tedy pár takových osob jako je Zahradník a taktéž Martin Zahradník, Zuzana W. (čti Dabljů), Radka, Hugo, Líba, Indián, Hrot, Fanny a mnoho a mnoho dalších. Na konci roku 1997 chtějí se Chrochtan a Shock vzepnout k vydání další knížečky, kterou čerstvě dopsali, ale nakonec se jim to nepodaří, a titul Jsem prý Mazlofóňan jen vychází až o rok později. Mezitím dějí se v životě obou velké změny a THC Review v podstatě přestává existovat.
   Až někdy v dubnu nebo květnu 1998, poté, co se Shock vrátil na své bývalé pracovní místo do nejmenované televizní společnosti, obnovuje činnost THC Review, ovšem už pouze sám, a pilně vydává další a další knížečky. Přátelství s B. T. Chrochtanem trvá, byť se již nevidí tak často. V rozpuku znovuzrození rozšiřuje Shock nakladatelskou činnost o dvě edice: Téměř normální autoři (zde publikuje texty, jež nebyly napsány pod vlivem THC) a kapesní edici Rozum do kapsy (zde jsou publikovány kratší či méně významné texty, de facto mazlofóňanské apokryfy).
   Prvním z edice Téměř normálních autorů je satirické dílko D. K. I. Janžury Postřehy z léčení, o autorově pobytu v psychiatrické léčebně. Celkem bylo zatím vydáno 53 kusů, což je vůbec největší náklad THC Review! Dalším dílem v této nové edici je sbírka Monology zcenzurované Danielkou od mladé básnířky Oliny Vnukové, experimentující s opiáty (zatím 20 kusů). Jiným veleúspěšným titulem je Shockova sbírka literárních anekdot Miluju Tebe a Learyho (k dnešnímu dni 48 kusů). Konec roku je zakončen vydáním dvou kultovních děl, a sice 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho od Shocka a travkařskou antologií sestavenou Chrochtanem Občasné mozkové výlety (oboje v počtu 20 kusů, oboje v edici Zhulená poezie). V edici Rozum do kapsy vyšlo hnedle devět titulů, byť méně zásadního charakteru. Z nich snad nejvíce vynikají Fragmenty geniality od Shocka a Dragoty, jež jsou pokračováním jejich Nové teorie lidstva!, dále pak Jsem prý Mazlofóňan jen z pera Chrochtana a Shocka, a taktéž Shockem sestavená malá antologie travkařské poezie s kouzelným názvem Jsem zpívající velryba na centrifúze. Během roku vychází také několik článků v časopisu Nové knihy z pera jeho redaktora Jana Nejedlého, jenž v nich představuje fenomény THC Review, Mazlofónie i Lízátka široké čtenářské veřejnosti. 
   V roce 1999 vyšlo sice jen pět nových titulů (například sbírka Masturbující Nina od píšícího tramvajáka jménem Leopardo do Vinci), ovšem zároveň došlo na druhé vydání všech titulů z roku 1997! Sláva THC Review se čím dál více projevuje na oficiální scéně. Na konci května se v Děčíně uskutečnilo první čtení THC Review, kde kromě Shocka vystoupila také Olina Vnuková a R. S. Vronsky (pod pseudonymem A. O´ Vostatek, spoluautor antipohádky Šestnáctero neživých, která ten rok vyšla v edici Téměř normální autoři), všichni pochopitelně v rauši. V létě vyšel v časopise Trafalgar č. 7 obsáhlý rozhovor s  Shockem o THC Review, a objevily se zde i ukázky z děl Mazlofóňanů. Konečně v příloze literárního obtýdeníku Tvar č. 16 vyšel průřez tvorbou THC Review s ilustracemi teplického výtvarníka Jožo Maňase Plátna, s nímž Shocka při jeho návštěvě Severních Čech seznámil duchcovský vydavatel časopisu Dekadent Geniální Patrik Linhart. Plátno pak ilustroval nejméně tři další tituly THC Review. Na podzim se Shock seznamuje s mladým kritikem Radimem Kopáčem, jenž reflektoval tvorbu THC Review v Literárních novinách, a který se jednoho jistě stane ministrem kultury (už dnes pracuje na ministerstvu jako šíbr přes granty). V té době také v patafyzickém nakladatelství Clinamen vychází péčí Dana Štveráka Shockova sbírka dadaistické (nezhulené!) poezie Dvakrát opakované ňadro, která se stává  jeho oficiálním  knižním debutem.
   Na začátku roku 2000 vychází v edici Rozum do kapsy Shockova Píseň děda Vševěda, kratičké memento o psychedelické zkušenosti po požití semínek Havajské růže, již autor podstoupil o rok dříve s Dragotou a která jim dala pěkně zabrat. Následně zahajuje THC Review spolupráci s děčínským literárním spolkem Houby s woctem, jehož se Shock stává členem. Prvním plodem této spolupráce je sbírka „O“ Františka Řezníčka a J. H. Kalifa, která vyšla jako čtvrtý svazek edice Téměř normální autoři. Houby s woctem na oplátku zařazují Shockovy básně do antologie Atlas hub, kterou vzápětí vydávají v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Fúze THC Review a Hub s woctem vrcholí společným čtením v pražské hospodě Na Slamníku v rámci Klubu 8, kde si všichni autoři při čtení na pódiu demonstrativně zapalují jointa a vesele si bání. V létě se Shock s Olinou Vnukovou zúčastní múzického happeningu v Ohnišťanech, který pořádal časopis Trafalgar. I zde úspěšně předčítá a navíc tu rozprodává veškeré tituly THC Review. Jedním z kupců je i dramatik Stanislav Hudský (jako snad jediný koupil skutečně kompletní produkci THC Review!), který společně s režisérem Vladimírem Frančem provozuje divadlo Šuplík na pražském Žižkově.
   Koncem léta na Shocka přichází psychická únava, ba i fyzická vyčerpanost. V té době se komunita Mazlofóňanů z Lízátka postupně rozpadá. Posledním vydaným svazkem se stává titul 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, jenž byl vydán jako první a zároveň i poslední v nové edici jménem Šitofílie. Jedná se o výtvarně literární antologii čtyř autorů: Tomáše Čermáka, Dragoty, Shocka a Zuzany W. V září přichází nabídka z divadla Šuplík, aby se Shock ujal místa dramaturga autorských večerů. Ten ji přijímá a v rozhovoru s Básníkem Tichem pro prosincové číslo měsíčníku Babylon oznamuje, že THC Review končí. Underground Shocka odsuzuje jako zrádce, protože zánikem THC Review se prý (alespoň podle Patrika Linharta) Slovensko dostane v počtu samizdatové literatury před Českou republiku! Zato mainstream si oddychl a libuje si, že v postavě bývalého enfant terrible získal novou dušičku, z níž se snad dá leccos vydojit. A co bude dál? Inu, jak říkávala moje babička, necháme se překvapit! 

V letech 1998 až 2001 napsal dr.Richard Hooligan, přehlédnuto a upraveno v březnu 2011





III. Korektní závěr – Kompletní bibliografie THC Review 1997-2000 a 2002-2004

Viki Shock a B. T. Chrochtan – Kronika Mazlofónie, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek první.

Pítr Dragota – Absolutní střela, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek druhý.

Viki Shock – Reportáž psaná v nebi, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek třetí.

B. T. Chrochtan – Zkrat, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek čtvrtý.

Viki Shock – Demence malé královničky, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek pátý.

Pítr Dragota a Viki Shock – Nová teorie lidstva!, vyšlo roku 1997 v edici Zhulená poezie, svazek šestý.

Viki Shock – Miluju tebe a Learyho!, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek sedmý.

Občasné mozkové výlety (Velká antologie travkařských hlášek)  – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek osmý.

Viki Shock – 325 tisíc soukromých orgasmů Píta a Vikiho, vyšlo roku 1998 v edici Zhulená poezie, svazek devátý.

David Kufald Indián Janžura – Postřehy z léčení, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek první.

Olina Vnuková – Monology zcenzurované Danielkou, vyšlo roku 1998 v edici Téměř normální autoři, svazek druhý.

Viki Shock – Duševní sebevražda budoucího klasika, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek první.

Viki Shock, B. T. Chrochtan a Pítr Dragota – Bible hovadismu, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek druhý.

Viki Shock a B. T. Chrochtan – Jsem prý Mazlofóňan jen, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek třetí.

Viki Shock – Infernální mystérium toxickýho fexta, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek čtvrtý.

Jsem zpívající velryba na centrifúze (Malá antologie travkařské poezie za rok 1998) – sebral Viki Shock, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek pátý.

Viki Shock – Neverending Eternity, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek šestý.

Johnny Rotten – Pořezán žiletkou, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek sedmý.

Viki Shock – Vytuhlej Pít, sjetej Viki a ještě pár dalších orgasmů navrch!, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek osmý.

Pítr Dragota a Viki Shock – Fragmenty geniality, vyšlo roku 1998 v edici Rozum do kapsy, svazek devátý.

Viki Shock a Pítr Dragota – Philosophica Psychopatica, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek desátý.

Občasné mozkové výlety II (II. velká antologie travkařských hlášek)  – sebral B. T. Chrochtan, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek jedenáctý.

Leopardo da Vinci – Masturbující Nina, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek dvanáctý.

Pítr Dragota – Malá poezie na tripu, vyšlo roku 1999 v edici Zhulená poezie, svazek třináctý.

Arthur a Aragon O´Vostatkovi – Šestnáctero neživých, vyšlo roku 1999 v edici Téměř normální autoři, svazek třetí.

František Řezníček a J. H. Kalif – „O“, vyšlo roku 2000 v edici Téměř normální autoři, svazek čtvrtý.

Viki Shock – Píseň děda Vševěda, vyšlo roku 2000 v edici Rozum do kapsy, svazek desátý.

Tomáš Čermák, Pítr Dragota, Viki Shock a Zuzana W. – 220 vosvícenejch Ježíšů z Pekla, vyšlo roku 2000 v edici Šitofílie, svazek první (a v této edici i poslední).

Max Ernst – Paramýty, vyšlo roku 2002 v edici Téměř normální autoři, svazek pátý (reprint původního českého vydání z roku 1970).

George W. Bush – Budoucnost bude zítra lepší! (Pikantní výroky), vyšlo roku 2003 v edici Rozum do kapsy, svazek jedenáctý (převzato z přílohy MF Dnes).

Viki Shock – RRRestaurrrantbesucht (Gedichte), vyšlo roku 2004 mimo edice (14 básní v němčině s autorovými ilustracemi). 

Sečteno podtrženo: Od roku 1997 do roku 2000 vyšlo v THC Review 28 titulů, které převážně obsahovaly texty psané pod vlivem marihuany, hašiše či jiných psychoaktivních látek. Z toho plných 22 titulů vydal Shock sám. V roce 2001 nevyšel žádný titul, huličská komunita Mazlofóňanů se už totiž rozpadla. V letech 2002 až 2004 vyšly pod hlavičkou THC Review ještě tři tituly, které již neměly s původní filozofií THC nakladatelství mnoho společného a byly určeny pro jiný okruh čtenářů. Konečný počet titulů THC Review je tedy 31.

V březnu 2011 vypracovali Hans von Landschmiett a dr. Richard Hooligan






Viki Shock - Prasečí chlívek uprostřed fašismu & Germánská idyla


   Vážené dámy, vážení pánové,
po tříleté přestávce od poslední autorovy výstavy v galerii Smečky (formálně společné s Eugenem Brikciusem), na níž prezentoval osmdesát pět nejlepších koláží za dekádu 1996 až 2006, nám Viki Shock zde a nyní představuje hned dva cykly „nových“ koláží. Nových v uvozovkách proto, neboť podíváme-li se na datace jejich vzniku, zjistíme, že starší cyklus pochází už z jara 2003 a mladší z léta 2008, přičemž umělec od té doby nic nového nevytvořil. Zarazil-li Vás dlouhý, podivný a snad i poněkud nelichotivý titul výstavy, můžeme si jej společně rozebrat. První část prvního dílu názvu odkazuje na bonmot světoznámého vědce a filosofa Alberta Einsteina, který termínem prasečí chlívek označoval lidskou rodinu obecně. Druhá část prvního dílu zase parafrázuje výrok italského básníka, spisovatele a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž už před půl stoletím ve svých Korzárských spisech označil západní konzumní společnost za skutečný moderní fašismus. Zastavme se nyní blíže u jednotlivých výjevů, nejprve u cyklu Prasečí chlívek uprostřed fašismu, v němž se Shock profiluje jako znakoplavecký satirik a sarkastický moralista par excellence, odhalující pokrytectví euroatlantické civilizace a skrytou stranu médii do zblbnutí hlásané reklamy na její šťastný život.
   Úvodní obraz Spokojená rodinka na nedělním výletě aneb Prasečí chlívek nám ukazuje maloměšťáckou téměř selanku, v níž však kromě dětí a manželky nechybí ani nutný doplněk manžela, skrytého v kupce sena, tedy jeho milenka. Kančí hlava v levém rohu obrázku může být jednak explicitním dotvrzením tohoto status quo lidské rodiny, jednak prostým přírodním živočichem, pohybujícím se ve svém přirozeném prostředí. Podobně můžeme vnímat na tento epický výjev navazující drobnou koláž Ztracená. Buď se jedná pouze o holčičku, která se ztratila na nedělním výletě, anebo o symbolické znázornění dětského deprivanta, jenž se manželskou nevěrou a následným rozpadem vztahu rodičů ocitá v zmatené vnitřní samotě a sirobě, napadán stavy úzkostlivého strachu z další existence, když mu ta dosavadní byla rozmetána.
   Čas sít, čas sklízet, čas žít, čas umírat –  právě toto biblické a existenciální poselství je námětem obrázku Sekáči se připravují na žně, kde jsou maskovaní sekáči a zároveň rituální kmocháčci smrťáčci připraveni zkosit, co bylo zaseto, ať už je to cokoli: oves, žito, pšenice anebo lidský život. Aby se jeden člověk mohl mít luxusně, musí na něj mnoho jiných lidí pracovat, tento odvěký fakt vidíme jasně v díle Plantážnice, poněkud komorněji jej opakuje i Velkostatkářka. Momentky ze života bezstarostné zlaté mládeže – i tak by se dal vyjádřit obsah žánrových obrázků Selanka u vody a Tomu říkám pořádný odpal! Jak nebezpečně mohou dopadnout nekontrolované pokusy s klonováním živočichů a s vzestupnou robotizací, to znázorňuje trojice frankensteinovských odkazů Kde se tu, ksakru, vzal ten obří hmyz!, Narodí se biomechanoid? a Aport, Alíku, aport!  
   Možná až poněkud ohavnou parodií reklam na potraviny je koláž Babiččino oblíbené jídlo. Uvědomme si však, jak ve většině případů ohavnými jsou produkty reklamou hlásané, tzv. babiččiny nejchutnější domácí polévky z pytlíku, a jak ohavnou lží jsou tím pádem tyto reklamy – navoněné zdechliny! Kam dle majoritní společnosti patří svobodní duchové s originálním uměleckým viděním světa a další nestandardně se chovající jedinci jako například exhibicionisté, fetišisté, homosexuálové či alkoholici, to znázorňuje obrázek s kafkovským názvem V kárném táboře.
   V moderním převážně ateistickém světě, kde už od časů šíleného filosofa Friedricha Nietzscheho „Bůh je mrtev“, a kde již neexistují žádná etická ani morální pravidla, přičemž duchovno se absolutně vytratilo či vyprázdnilo, anebo transformovalo v pouhé duc hovno, v tomto vrcholně materialistickém světě globálního ekonomického fašismu zbývá většině lidí vzývat nejnižší partie svých těl jako to nejvyšší možné naplnění jejich životů. Pročež byl na místo ikony Boha dosazen rozcapený bobr, a prodejny erotických pomůcek (kde si kdokoli
může zakoupit umělý penis, umělou vagínu, nafukovací hulihlavu a další hromadu šidítek), tyto novodobé kostely zahltily celý svět. A právě tématu přehlcení pornografií nastavuje zrcadlo závěrečný opus cyklu Večerníček nám konečně dospěl. Ve středu této sexuální orgie nachází se pohádková postava vržena na cestu bonmotu amerického komika Woodyho Allena „Všechno,co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“, aby možná jednou skončila u parafráze od jeho anglického kolegy Douglase Adamse „Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu, ale museli jste zjistit.“
   Mimochodem ne náhodou tvoří podklady k většině koláží cyklu díla dalšího šílence, zběhlého kněze, vizionářského malíře a extrémně citlivého člověka Vincenta van Gogha, který, nežli by se přizpůsobil nemilosrdně brutální společnosti, si raději uřízl ucho a později spáchal v blázinci sebevraždu střelou do břicha. Také tento pán je Shockovu naturelu velmi blízký a drahý.
   Po vyčerpávajícím a téměř psychoanalytickém výkladu novější části výstavy si ještě pojďme letem světem prosvištět také její starší část. Cyklus Germánská idyla jako by na první pohled ani nevytvořil Viki Shock, nýbrž někdo úplně jiný. Na jaře 2003 se totiž umělec nacházel ve zvláštním rozpoložení. Po poetikách dada, surrealismu, comicsu a pop artu, které do té doby hojně využíval a remixoval, a jež se tím pádem staly pro jeho tvorbu typickými, si chtěl od této „rutiny“ odpočinout. Výsledkem je soubor, který se ve většině případů hlásí k minimalismu a banalýze.
   Musíme si však přiznat, že hned úvodní koláže působí ani ne tak banalisticky jako spíše jen banálně, infantilně, ba až skutečně slaboduše. Zírají z nich na nás netečné, podivně pitomé obličeje plyšových zajíců, medvídků a jiných neživých hraček v podobě zvířat na fotografickém pozadí kýčovité zahradní krajiny, a nic jiného se zde neděje. Maně nás při tomto pohledu napadá universální bonmot českého psychologa a surrealisty Bohuslava Brouka „Zde trapno existovat.“ Výrazným je zde jen duo obrázků Strýček Dolfi a malý Ratzinger a Vánoce Hitlerjugend v Orlím hnízdě, v němž vystupuje nacistický diktátor jako překvapivě milý člověk a budoucí hlava katolické církve jako jeho mazlíček. Za bližší povšimnutí stojí ještě kvarteto Germánská idyla a Germánská apokalypsa I, II a  III, vytvořené technikou ubrouskáže, jíž autor tehdy objevil. Původně zkoušel použít také toaletní papír (pochopitelně nepoužitý), ale ten se hodně trhal a kromě toho jeho výtvarné motivy nebyly tak barvité a bohaté jako na ubrouscích. A protože kalendář, použitý k podkladům těchto většinou nekonfliktních až idylických koláží, stejně jako obrázky plyšáků včetně ozdobných ubrousků pocházejí z rakouské a německé provenience (o národnosti Hitlera a papeže ani nemluvě), stávající název cyklu se tak přímo nabízel. 
   Dosti však již amatérské psychoanalýzy a výtvarné pseudokritiky! Konečně totiž přichází čas přípitku na umělecký zdar a prodejní úspěch této výstavy a jejího autora, jakož i na bujaré veselí a smích! Neboť je to především smích, který se snaží autor svými kolážemi vyvolat, byť je to občas třebas i smích skrze slzy. Rozloučím se tedy s Vámi zvoláním, které skanduje skupina roztleskávaček v nejmenovaném americkém filmu a jehož bude většině z nás v nadcházejících časech gradující finanční krize a globálního fašismu ještě dosti často potřeba pro přežití: „Kdo se mračí neuspěje, vyhraje ten, kdo se směje!“


Hans von Landschmiett, prosinec 2011.   





VIKI SHOCK - BANDZONE:
Viki Shock
Bezruký pianista Arpád 
Ironickej Mozek
Sto mrtvých miminek v jedné popelnici
Praotec Mazlofóňan 
Půlnoční Rapsódie
Vyšinutá Mašinka