neděle 5. listopadu 2017

Sudor



Tajuplný kolektiv Sudor generoval v 90. letech nahrávky, které tvořila směs radiofonických experimentů, pseudogamelanového zvuku v nejlepších momentech připomínajícího Harryho Partche, mimoňského prozpěvování a nekonečných minimalistických improvizací na elektrofonické varhany Vermona, to vše se dochovalo mohutně zkrášleno šumem kazetového pásku a občasným pronikáním původního nahraného zvuku na povrch (Podobné koření, jak víme, neškodí a naopak je typickou ozdobou žánru). Z dochovaných záznamů někdy Sudor působí jako venkovská varianta projektu Davenport Family, kde kdosi brnká na neidentifikovatelný strunný nástroj a někdo další fouká do zobcové flétny, další nahrávka nás však opět překvapí nesmlouvavým postindustriálním zvukem, nebo něčím jiným, ještě méně obvyklým a očekávaným, například záznamem rozhlasové hry přerušované jen elektrostatickými poryvy coby šumivými signály z neznáma. Vyplatí se poslouchat vcelku, nebo alespoň nepřepínat hned po prvních pár minutách.






Co byl Sudor, kdo ho tvořil a s jakým cílem vlastně vznikl?
Zdeněk: Sudor. Název pochází z latiny a znamená pot nebo výpotek. To slovo jsem poprvé slyšel od svého bratra, který studoval medicínu a bifloval nějaká latinská slova. Líbil se mi zvuk toho slova v češtině. Je to jako když udeříš do sudu ... su, je ten svist  d, je úder a or, je dozvuk.  Význam toho slova mi také připadal velmi výstižný ... naše tvorba byla tenkrát něco, co z nás samovolně vycházelo na povrch. Jaksi se to z nás samo od sebe vypocovalo.  Ten výpotek se formoval do zvuku, který se zřídka, většinou náhodou, podařilo zachytit na magnetický pásek. Bylo to velmi svobodné, náhodné a oproštěné od jakýchkoli ambicí. Byl to jen takový vedlejší produkt opojného trávení času uprostřed bezstarostných přátelství.


Lukáš: Cíl – zkoumat zvukem přátelství. Cíl – nemít ambice, spíš si dělat radost hraním při setkání v různých podobách a na různých místech v různých hodinách, a to hlavně v letech 1996-1998. Někdy jsme se sešli všichni tři, někdy jen dva, někdy jen jeden něco někde zasmyčkoval a nahrál na kazetu... Jen dvakrát jsme vystoupili vlastně před publikem v rozšířené sestavě o baskytaristu – v Telči na Festivalu zvuku jsme hráli na bicí, Moog, gramofon, baskytaru a nějaké harampádí, v klubu 007 jsme měli baskytaru, bicí automat, klávesy Vermona, mikrofony. Bohužel kromě našich privátních hraní bez jakéhokoliv plánu, které vlastně měly charakter spontánních akcí, volné improvizace, a to často i bez alkoholu, se záznamy těchto dvou koncertů asi nedochovaly anebo dřímají někdy na netušených dnech našich šuplat. Do stavů trochu rozostřeného vnímání se někdy dařilo dostat kombinací koncentrace a volnosti při dlouhých setech nějakého zvukového pionýrství třeba na šumavské chalupě v kuchyni, když jsme si v pološeru naladili divné ječící frekvence na rádiu, které se trochu prolínaly s útržky vysílání a do toho jsme něco hráli na nalezené věci.


Hugo: Slovo Sudor, jeho význam, pot – výpotek. 
Slovo krásně znějící, pár slabik zakončených, podle chuti, R či RRRRRRR. A zrovna znamenalo tohle. Pot – Výpotek. Každá veřejná produkce - 007, Telč, Šleh v Doubku u Prahy (pouze ZdeDur-Hugo a bylo to hraní k tanci), byla vyladěná synchronizace mezi posluchači a námi.
Posluchač většinou nikdy nic podobného neslyšel, ale chytil se. Vibrace, zvuky, nesymetričnost, ujetý rytmus, pokud se to dá nazvat rytmem. Zvukový zážitek. Naprostá NEdokonalost.
A zvukosběr? Poklopem vlézt do šestikubíkového svislého ohřívače vody pro bazén na Jarově (v té době samozřejmě nebyl naplněný) a přes 3 hodiny v uzavřeném, akusticky čistém prostoru poslouchat, jak vibruje trubkový odvaděč vody. Po úderu do něj, byl slyšitelný dozvuk dobrých 15 minut dlouhý. Za ty 3 hodiny nám došly baterie v nahrávání (kazetový magnetofon Kondor), tak i v osvětlení (což ještě znásobilo dojem), ale znamenalo to cítit zvuk, být v něm. I pohlazení dlaní vnitřní hladké strany “nádoby” bylo slyšet.
Dodnes s chutí poslouchám zvuk kapek, dopadajících při dešti ze střechy na zem, občas jim do cesty nastavím překážku v podobě plechového bubínku z NDR nebo jenom plastové mističky s víkem, a když už přestane pršet, setrvačnost vody stékající po střeše a zpomalující se rytmus kapání, to dokáže zastavit srdce. Nebo lépe, mozek.
Zvukové pionýrství? Možná ano. Ne však v záznamu zvuku. V jeho vstřebávání.



Existovalo nějaké typické nástrojové obsazení, ke kterému se Sudor vracel, nebo ze kterého vycházel? Co je pro vás typický zvuk Sudoru?
Lukáš: Nástrojové obsazení? Spíš místa, kam se chodívalo hrát anebo se během našich procházek po Praze takové hraní událo samo, nástrojem mohlo být cokoliv. Tak jsme chodili bubnovat do rezervoárů na vodu na rozestavěném bazénu na Jarově, jednou na kovové sochy na Vítkově určené pro slavnostní ohně, často jsme se vraceli do uličky na Chodově, kde byly uskladněny betonové panely, z nichž trčely dráty, které omamně drnčely, na most na Krejcárku, kde svištěly tramvaje v prudké jízdě z kopce, k Hugovi do bytu do koupelny, kde se instalovalo kapátko, které svým nerovnoměrným rytmem určovalo začátek psychotické seance, jindy zase nás zaujalo přeskakující vypálené cédéčko nebo deska.




Přiznám se, že jsem se trochu ztratil ve všech bočních projektech, nebo alternativních názvech. Co bylo Duo Papa a kdo byli Kosí bratři?
Hugo: Sedánek s mým otcem, oba jsme Pavlové, proto duo PaPa, byla snaha na klávesy Vermona zahrát něco vánočních písní. Když ani jeden z nás neumí hrát na klavesový hudební nástroj, vzniklo melodicky něco, co zní jako koleda, po stránce rytmické pak naprostý paskvil vyvolávající touhu v době klidu a míru někoho zabít. 
Kosí bra3 - To se zúčastnil jako externista Václav Durdil, jak si vzpomínám. 007 je Sudor a Kosí bra3.



Na kazetách jsou mnohé kompozice označené jako “instalace”. Byl v tom nějaký záměr, měla snad vystoupení Sudoru i výtvarný, či performativní rozměr?
Lukáš: To jsou jen názvy. Ale vlastně to, pokud se vzpomínám, bylo trochu inspirováno skladbou Einstürzende Neubauten z alba Ende Neu s názvem Installation No.1. Ty jsme tenkrát dost poslouchali stejně jako třeba Laibach, Test Department, Nurse With Wound, The Young Gods, Deutsch Nepal, ale vlastně jsme poslouchali i noise, post punk, české písničky z 60. let, Dunaj, E, Toma Waitse, rádio, rozhlasové hry a divný disco...
Výtvarný a performativní rozměr nebyl tak důležitý, i když by se některé akce a výlety se skupinou kamarádů a holek tak daly pojímat jako svého druhu happening. Při šmejdění Prahou, rozpadlými domy, zahrádkářskými koloniemi, v podzemí pod Stalinovým pomníkem, na Petříně, při výletech do Českého ráje nebo třeba na kopec k Čtyřkolům se nějaká dobrá akce udála, spontaneita byla důležitější než plán. 
Ta sama Instalace spíš znamenala, že některé věci také byly nainstalovány (jako ty betony nebo barely) před námi anebo jsme jen udělali konstelaci-instalaci předmětů, které hrály samy a my je doprovázeli. Anebo jen nechali znít jako tramvaji nebo vítr.
Na některých kazetách jsou nahrané jen dlouhé smyčky patrně z rozhlasového vysílání. K čemu sloužily? Některé další nahrávky zní jako minimalistický remix programu tehdejších rádiových stanic. Byl Sudor také radiofonický projekt?
Lukáš: Ječení rádia bylo důležité, tehdy se daly naladit tak divné frekvence, že jsme je vydrželi poslouchat hodiny a nahrávat. Cílená radiofonie v tom asi nebyla, tak přísní jsme zas nebyli.
Hugo: Také šlo hlavně o vybavení. Měli jsme, jak bylo řečeno, kazetový magnetofon Condor - výrobek Tesly a celé RVHP. Z něj byly vyjmuty vestavěné mikrofony a přeletovány na několikametrové dráty. Všechny Installations jsou tudíž stereofonní záznam. Také tento magnetofon umožňoval připojení jiných vstupních zařízení, gramofonu a podobně. A někdy došlo na chytání radiových vln. Prutová antena z Condoru byla odlomena a nahrazena prostým nestíněným drátem. Tak byl spojen, při chytání radiových vln, pohyb a zvuk. Kdo držel drát a ladil, ten zárověň hrál, zároveň tančil. Dnes úsměvné, analog měl své kouzlo.
To je na některých kazetách ten radiozvuk. A spousta věcí je od Tebe, Lukáši. Z Opatova.
PS.  Písničky z 60. let, to byla hlavně akce v Lucerna Music Baru - Písnička. To měli na starost lidé z FAMU (možná DAMU), obory produkční, dramaturgie apod. Jako školní cvičení. Uspořádat tematický večer. Živé vstupy, scénky, moderování.


Vermona Instalation
poslouchejte a stahujte ZDE


Sudor komplet
poslouchejte a stahujet ZDE




čtvrtek 20. července 2017

Arnošt Štědrý


Arnošt Štědrý působí jako kytarista v pražské alternativní skupině Sdružení rodičů a přátel RoPy. Kromě tohoto angažmá se věnuje také vlastní tvorbě, která oč je utajenější uchu mainstreamového posluchače, o to je rozsáhlejší. Pro milovníky neprobádaných hudebních oblastí je zde rozhodně co objevovat. Objevování je pak nejlépe provozovat na Arnoštově Soundcloudovém profilu:




Na Soundcloudu máš poměrně velké množství hudebně i zvukově různorodých skladeb. Některé jsou akustické, některé naopak poskládané jen ze samplů. Je za tou vší různorodostí nějaký jednotný styl nebo téma?
Pravděpodobně ne, i když ne absolutně. Jak už jsem psal, beru to spíše jako osobní deník, jakousi pomůcku, jak si lépe pamatovat některé okamžiky tím, že zafixuju momentální stav svých hudebních nápadů. S většinou těch tracků je spojen buď nějaký zážitek, nebo se jedná o realizaci akutního nápadu, který nedostanu z hlavy jinak, než, že jej aspoň částečně zhmotním. 

Jak se liší tvé fungování v kapele a jako sólového tvůrce? Co je motorem tvé sólové tvorby? Ovlivňuje jedno druhé? 
Principiálně se to příliš neliší. Písničky, které hrajeme se SRPR jsou podobně konzervované okamžiky a myslím, že jsou i srovnatelně pestré a potměšilé. Sice dají více práce ve výrobě, ale to je vyrovnané jejich delší životností. 

Kdo jsou posluchači tvé tvorby? Máš o nich přehled? Máš nějaké kritické reflexe?
Poměrně velkou část posluchačů na Soundcloudu tvoří boti, kteří za úplatu nabízí vyšší poslechovost (vlastně by mne zajímalo, jestli nějaká agentura nenabízí kapelám na koncert skutečné diváky). Pak určitě pár lidí, se kterými se znám osobně a nakonec náhodní kolemjdoucí, nebo ti, kterým to Soundcloud doporučil. 
Ačkoliv Soundcloud nabízí velmi dobrý systém pro komentování, který je zároveň i dost využívaný, mé věci zejí z tohoto hlediska prázdnotou, což je myslím dostatečně kritická reflexe. 



Podle mých zkušeností většinou i hudebníci, kteří neočekávají vydání své hudby (a někdy dokonce ani jakýkoliv její poslech) vytvářejí ze svých skladeb alba. Myšlenka alba se prostě dobře uchytila a ani nové možnosti poslechu a distribuce hudby na tom, zdá se , ještě nic nezměnily. Tebe tato forma neoslovila, nemáš potřebu dávat svým skladbám rámec, vyrábět obal a podobně? Nebo jsou sety na Soundcloudu pro tebe jakýmsi ekvivalentem alba?
To myslím plyne z té deníkové formy. Sety sice používám, ale nepříliš důsledně a spíše stylem evokujícím pořízení si dalšího notýsku. Výjimkou by mohl být set věnovaný pražským vodním tokům, ale tam myšlenku alba spolehlivě sterilizuje fakt, že jich je úředně evidovaných 99. 


K tomu se váže otázka na fyzická média: Je tvým hlavním záznamovým médiem internet, nebo si své skladby nahrával i na fyzické nosiče? 
Jen internet. 



Na jaké nástroje hraješ, jaké přístroje používáš a jaký je technologický proces tvého nahrávání?
Z tradičních nástrojů používám kytary, tenorové ukulele, různé klávesy, klavíry v ulicích, zvláště ten Masaryčce, flétny, xafoon, basskřídlovku, ale tu teď nemohu najít, pak různé rozbité věci, elektrické i mechanické, dokud je někdo nevyhodí, jeden čas jsem měl v oblibě ledničku, ale nějak jsem na ni zanevřel, mám kaosscilátor a kaosspad, nepohrdnu ani neuklizenou dětskou hračkou. Z tech ryze softwarových SynthScaper, FieldScaper, Striu, TC-11, Virtual ANS, PhonoPaper. Nedávno jsem si vyrobil z plechovek marimbu, kterou jsem schovával na Masaryčce za účelem pravidelné produkce, ale někdo ji pravděpodobně našel a vyhodil. 

Venku nahrávám telefonem, skrz AudioShare, mám jeden externí mikrofon, piezosnímač a nějakou redukci na telefon, skrz kterou mohu zapojit cokoliv s velkým jackem. Pro vícestopé nahráváni používám na iPadu AUM, občas GarageBand a pro mix Auriu. Celé se to vejde do tašky přes rameno. 

Takže by se dalo říct, že se hodně věnuješ field recordingu? Nebo je to snad site-specific music? Co tě přitahuje na nahrávání v plenéru?
Asi ani jedno. Oba přístupy považuju za dobré zdroje, ale ve skutečnosti se systematicky nevěnuji ani jednomu z nich. Mám takový trochu formativní zážitek, kdy jsem po revoluci procházel průchodem z ulice 28. října na Jungmanovo náměstí, byla tam tuším nějaká prodejna CD a do reproduktorů pouštěli Tokátu a fugu d-moll. Když se ozvalo to D na konci prvního taktu, přehlušily ho dokonale vyladěné zbíječky dělníků na druhém konci průchodu. Od té doby se snažím rozebírat hudební postupy, ať už kompoziční, instrumentační nebo psychologické na součástky, udělat si představu, jak fungují a následně je poskládat do nějakých trochu jiných celků. 
Mám teď každodenní rutinu na Masaryčce (výsledek bude zhruba za půl roku), která odpovída asi nejvíce field recordingu a site-specific hraní a při ní poznávám i komunitu lidí, kteří tam chodí hrát. Je to poměrně pestrá směska -- často se mi daří jednotlivé hráče rozeznat jen sluchem a většinou si spolu dost povídáme. Tenhle aspekt mi na tom momentálně příjde asi nejlepší. 
Když to tak píšu, vzpomněl jsem si na ještě na jeden field-recording zážitek. Když jsem byl malý, spával jsem v pokoji s pendlovkami. Před usnutím jsem poslouchal zvuky, které vydávají a snažil se z nich zrekonstruovat, jak vypadají uvnitř. Do dneška si ten ze zvuků vymyšlený strojek pamatuju. Teď mne napadlo, že bych z té představy mohl zkusit zpátky vydestilovat ony noční zvuky (třeba pomocí okaríny, kterou jsem si pořizoval pro tvojí kompilaci). Tak jsem tu vzpominku na hodiny rovnou nahrál:


Proti původnímu plánu se mi tam dostala dětska šlapací zvonkohra, co je v parku v Malešicích, ale jinak to je vesměs okarína, židle a stůl (skrz pružinové echo, aby se dosáhlo hodinového efektu).

Je pro tvou sólovou tvorbu někdo inspirací?
Paradoxně třeba ty. Kdysi dávno jsem byl na představení Buchet a loutek asi v Řeznické, kde se hlavní hrdina procházel po krajině (nebo to bylo moře?) která ve skutečnosti byla nahé ženské břicho spoluherečky. Zůstalo mi to zaryté v paměti a jistě to stále nějak působí. A pak pochopitelně spousta dalších lidí i věcí. 

To bylo představení Urbild, režíroval ho Radek Beran a kdysi dávno předtím ho vymyslel Petr Šoch. Ten už dneska divadlo nedělá, ale musím říct, že mě svým přístupem taky asi dost ovlivnil. No tak to mě těší a díky.



pondělí 22. května 2017

Autopsychohypnóza


Toto je skutečná rarita, juvenilní, ba dokonce přímo a zcela nepokrytě dětská realizace relaxační nahrávky, která je vlastně spíše vysíláním nějakého fiktivního new age rádia, ve kterém se ovšem vše nedaří tak, jak by mělo. Snížená zvuková kvalita je nicméně samozřejmostí. Relaxace a pocit uvolnění naopak není po poslechu nahrávky zcela zaručena. Přesto poslech můžeme vřele doporučit. Něco takového se nepotkává každý den. 

“V naší domácnosti bylo vždycky hodně kazet s ezo odérem. Máme doma třeba Svatyni duše, Zrcadlení od Petra Piňose, Elfine paradise od Rolanda Santése, Meditaci o naději podle knihy Challita Džibráta atd. Myslím, že všechno s tím spojený šlo z iniciativy naší mámy a jejích duchovních potřeb. Jednou jsme se ptaly strejdy, jak se to u nás v rodině má s tou spiritualitou. Popsal to tak, že máme silnou tradici už od pradědy, který byl teolog, od dědy, který studoval na faráře, naší mámou, která je prý čarodějnice, on že to vidí v čakrách, teta ta to teda nemá a strejda taky nic. Pamatuju si, jak jsme jako malý poslouchaly z kazeťáku přes den a tak různě Dalajlámův zpěv. To je na AUTOPSYCHOHYPNÓZE vidět, to naše brumlání je vlastně napodobavání Dalajlámy. 

Díky tomu že náš táta v devadesátkách podnikal ve výkupu kovošrotu, jsme se měli dobře. Takže jsme měli doma hodně techniky… jako jediní na vesnici počítač, první obří mobily, různý kazeťáky, hi-fi věž a hlavně později keyboard YAMAHA PSR-350, díky kterýmu celá ta kazeta vznikla. Radka tyhle klávesy měla, protože chodila na ZUŠku. Vyvstal tu tedy objev midi a narávání z disket. Ta kazeta je vlastně nahrávka z toho keyboardu na kazeťák na jeden zátah. Používaly jsme demo z keyboardu, melodie (co jsme složily těsně před nahráváním), naše mumlání dalajlámy, improvizovaný napodobování meditačních písní, instrukce k meditaci, co jsme měly odposlouchaný…Kazeta vznikla pro mámu, aby při ní mohla meditovat. 

Tuhle metodu jsme asi opakovaly často. Ale mám pocit, že jsme se časem posunuly a tvořily jsme si pro sebe různý kompilace, který jsme pak používaly na besídkách pro sousedy z paneláku. Nacvičily se výstupy, který byly řízený playlistem z kazety v kazeťáku. Vytiskly se plakátky a vstupenky na barevné inkoustové tiskárně, pozvaly jsme paní z vedlejšího vchodu. Nebo se besídky konaly na zahrádce a tam už byly i kulisy a kostýmy. Třeba jedna besídka, ze která máme fotku se jmenovala “Hudební okénko”. Jednou jsme dělaly i módní přehlídku hader, co jsme přešily z oblečení z půdy. A pak různý reklamy samozřejmě. Jo a svatby. Nějaký besídky jsme měly natočený na VHSkách, ale ty už nejsou. “


Radka a Marie Vařekovy



AUTOPSYCHOHYPNÓZA